Skoro šest let na to byli lidi zvyklí: na pravém beku reprezentace Pavel Kadeřábek. Potom ho z pozice vyšoupnul Vladimír Coufal, k tomu zdravotní problémy a taky obrovská touha natáhnout co nejvíc bundesligovou kariéru v Hoffenheimu. „Už se mi to prostě nepotkávalo dohromady,“ vysvětluje ve velkém rozhovoru pro iSport Premium devětadvacetiletý obránce svůj konec. Řeč byla i o tom, proč byl v národním týmu zklamaný.
Jen dva starty zbývaly do kulaté padesátky, ale na tu už v národním týmu Pavel Kadeřábek nedosáhne. Posledním startem tedy zůstane povedené osmifinále EURO proti Nizozemsku.
Kdy vás tohle rozhodnutí poprvé napadlo?
„Bylo to při prvním podzimním srazu. Volal jsem si s trenérem Šilhavým a prosil o pauzu, kterou jsem nakonec celý podzim měl. Už tam jsem mu říkal, že uvidíme, jak se situace vyvine směrem k březnovému srazu, jaká bude moje pozice v Hoffenheimu, a že se může stát, že březen možná nestihnu. Že prostě uvidíme podle zdraví.“
Průběh podzimu vás utvrzoval, že na tohle nakonec dojde?
„Odehrál jsem ani ne polovinu zápasů, laboroval jsem se zraněným kotníkem a s lýtkovým svalem. A teď na začátku roku zase sval. Hlavně to mě utvrdilo, abych udělal pro mě strašně těžký rozhodnutí. Chci mít fotbalovou kariéru co nejdelší. Asi se tomu lidi budou divit, s tím počítám. U Vládi Daridy to bylo podobné, končil v jednatřiceti letech, mně bude v dubnu třicet a aspekty tomu všemu nahrávají.“
Jaké?
„Samozřejmě zdraví a rodina, chci se věnovat holkám. Čas strávený na reprezentačních srazech můžu věnovat jim a regeneraci, což jsou pro mě teď hlavní věci.“
Když se vrátím ke srazu, kdy jste trenéra Šilhavého žádal o pauzu, napadlo vás už tehdy, že může jít o konec? Že utkání s Nizozemskem na EURO bylo poslední…
„Těžko říct, takhle jsem to tehdy možná ještě nevnímal, nepřipouštěl jsem si to. Byl jsem zraněný, i před EURO jsem měl asi čtyři měsíce trápení s lýtkem, všechno jsem řešil. Ale věřil jsem si, že se mi určitě nestane, že budu znova zraněný, ničeho jsem se nebál. Říkal jsem si, že si dám na podzim pauzu a půjde to.“
Tělo ale řeklo dost, jak říkáte ve svém původním prohlášení?
„Kdyby mi někdo stoupnul na nohu, nebo bych si udělal koleno, řeknu si fajn, jsou věci, které se asi příliš ovlivnit nedají. Jenže z několika zranění šlo většinou o lýtko, svalový problém. A to si člověk říká, že tomu může předcházet, udělat prevenci. Tohle se zkrátka ovlivnit dá, třeba lepší regenerací, životosprávou, menší zátěží. Dával jsem si fakta dohromady, navíc předtím ve Spartě a v Hoffenheimu jsem jel nonstop, všechny srazy. Tělo mi prostě dávalo najevo, že bych měl zátěž zmírnit.“
Myslíte, že dojíždíte na svou typologii, na fyzickou hru, nebo řekněme poctivost?
„Takovej poctivej blbec, viďte?“ (směje se)
Tak jsem to nemyslel…
„Ale ono to tak trošku je. Lidi v týmu mi občas na tréninku řeknou, ať si ulevím, ať do toho nejdu tolik. Ale já, když si ulevím a nepůjdu do všeho na sto procent, nemám tady podle mě co dělat. Mně zdobí fakt, že i na tréninku jdu pořád naplno, což je důvod, proč tady jsem sedm let, proč hraju, proč si mě třeba lidi váží. Když budu vypínat, přibrzďovat, můžu to zabalit a jet domů. Abych rozhodoval zápasy, dělal technické finesy, na to asi nejsem, že jo… Potřebuju mít prostě připravené tělo na sto procent. A takhle jsem se necítil ani náhodou, nemohl jsem zvládat klub i reprezentaci.“
Zranění teď na začátku jara tedy byla poslední kapka?
„Určitě. Volal jsem si pak v průběhu zdravotní pauzy s trenérem Šilhavým a naznačoval, že už asi ne, že už to prostě nepůjde. Trenér se mě ještě snažil přemlouvat, řekli jsme si, že si dáme vědět před nominací. Jakmile však přišlo poslední zranění, bylo to pro mě znamení, že dál už asi fakt ne.“
Napadlo vás, že se zároveň vzdáváte nejspíš poslední šance na mistrovství světa? Samozřejmě pokud by se povedla baráž.
„No samozřejmě, mrzí mě to. Šance přes baráž je, i když máme těžké soupeře, ale pro mě šly teď jakékoliv sportovní ambice stranou, člověk se musel ohlížet hlavně na vlastní tělo. A taky že chci mít dlouho kariéru, hrát fotbal co nejdýl, což se mi prostě nepotkávalo dohromady.“
Jarolím? Éru dělím na dvě půlky
Tak zavzpomínáme? Debutoval jste v květnu 2014 za Pavla Vrby, asi vaše nejlepší období?
„Jo, souhlas, Pavel Vrba mi dal šanci, jako první mě nominoval a odehrál jsem pod ním všechno. Postoupili jsme přes Turecko, Island a Nizozemsko na EURO, skvělé tažení v kvalifikaci. Považuju to dodneška asi za největší můj úspěch v reprezentaci. Zahrál jsem si s Petrem Čechem, Tomášem Rosickým, na to budu pořád vzpomínat strašně rád. Jak o tom mluvím, je mi líto, že
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
