Rozhodla moje chyba, kaje se Čech

Nebýt jeho, Češi by nevyhráli duel se Švýcarskem. I proti Portugalsku chytal výborně, byť třikrát inkasoval. Tři minuty před koncem dramatu s Turky však školácky chyboval a tím vydatně přispěl k vyřazení národního mužstva. „To jen podtrhlo moji smolnou sezonu,“ řekl brankář Petr Čech už po nedělní půlnoci na ženevském stadionu.

Jak dlouho se budete z takového zápasu vzpamatovávat?
„Nevím, těžko říct. Ale samozřejmě mrzet mě to bude dlouho. Bohužel, tohle k fotbalu někdy patří. Pro mě je to o to těžší, že zápas rozhodla moje chyba. Ale bude to těžké i pro ostatní. Tenhle tým měl na to, aby bojoval ve čtvrtfinále a určitě rovnocenně s Chorvatskem. Pro některé to byl polední zápas a kluci, kteří oznámili, že končí, jako třeba Dino, si zasloužili lepší konec než tohle.“

Přiznal jste se k chybě. Jak se vám to říkalo?
„Tak to se říká jednoduše, když je to jasné. Když člověk udělá chybu, musí ji umět přiznat. Tahle chyba rozhodla prakticky o tom, že jedeme domů. I když to byla chyba na 2:2. Ale pro všechny to byla taková rána, že nakonec jsme ještě dostali třetí gól.“

Máte ten centr stále před očima? Co se vlastně přihodilo?
„Původně jsem chtěl balon vyboxovat. Pak mi přišlo, že to je zbytečné, protože jsem byl úplně sám, tak jsem si ho chtěl nadvakrát... (nedokončí větu). Prostě jsem si říkal, že ho poprvé pustím nějak kolem sebe a pak ho seberu. Ale míč byl najednou daleko, a jak jsem si ho chtěl shodit jenom tak kolem sebe, tak spadl přímo k Nihatovi.“

Zhroutil se vám v ten moment svět?
„Ne. Věděl jsem, že zbývá ještě pět minut. Musel jsme dávat hlavně pozor na to, abych neudělal už žádnou jinou chybu. Pořád to bylo 2:2 a v záloze byly penalty. Nebylo to příjemné, ale stále se ještě hrálo. Snažil jsem se myslet na to, abych dochytal bez chyby. A vnitřně jsem se připravoval na penalty.“

Co jste si říkal, když se pak Nihat parádně trefi l a byla z toho třetí pohroma?
„Původně mi přišlo, že stál v ofsajdu. Byl tak daleko za všema. No, nevím. Snad poprvé v životě jsem se pak koukal na opakovačku, protože tohle mě zajímalo.“

A co jste zjistil?
„Těžko říct, jestli byl na ofsajdové hraně, nebo za ní. To už je teď jedno. Ale je to samozřejmě škoda.“

Po utkání jste zahodil za sebe rukavice. Šlo o zoufalé gesto?
„To dělám vždycky. Když udělám chybu, tak je zahodím. Rukavice za to nemůžou, ale prostě je to pomůcka k tomu, abych zapomněl.“

Čím si vysvětlujete celkový kolaps týmu?
„Nevím, možná nám trošku odešly síly. Oni tam dali tři nové hráče a hlavně hráli o život. Najednou se jim začalo dařit. Měli nějaké šance. Dostali jsme se pod velký tlak. Nebylo z něj ani na chvilku úniku. A navrch dali gól, který je ještě víc nakopnul. Cítili šanci. Navíc byli v tlaku. Bohužel ve chvíli, kdy jejich tlak trochu upadal do letargie, přišla moje chyba.“

Co vám nyní probíhá hlavou?
„Probíhají mi hlavou odpovědi.“

Nestraší vás v hlavě i onen centr od Altintopa?
„To ne. Říká se, že muži neumějí dělat více věcí najednou, takže můžu jen odpovídat.“ (usměje se)

Při první inkasované brance jste si na míč také trochu sáhnul. Je to tak?
„Sáhnul. Jenže míč sjel od tyčky do brány. Chyběl možná centimetr a bylo to mimo. To jen potvrzuje těch posledních patnáct minut. Prostě se to semlelo.“

Bylo vám někdy po fotbale hůř? Před měsícem jste zažil také smutné finále Ligy mistrů, které Chelsea prohrála v penaltovém rozstřelu.
„Po finále v Moskvě to bylo pro mě horší.“

Proč?
„Protože šlo už o finále. Tady to nebylo finále. Stalo se to v zápase, který ještě nerozhoduje o tom, jestli to celé vyhrajete, nebo ne. Ale zase člověk hraje za národní tým, za celou republiku a mrzí to stejně.“

I tohle utkání však bylo ve stylu: Buď, anebo. Buď postup, nebo cesta domů.
„To jo.“

A možná stačily tři minuty a mohli jste třeba dojít k medailím. Sám jste říkal, že Chorvati by ve čtvrtfi nále nebyli nepřekonatelnou překážkou.
„Člověk nikdy neví, co se mohlo stát. V zápase s Turky jsme osmdesát minut ukázali, že jsme měli na to, abychom došli daleko. Ale zase se vrátím k té větě, že ve fotbale se prostě může stát cokoli. A to se potvrdilo.“

Bylo vám na konci utkání do breku?
„Nebylo. Jsou horší věci na světě než prohraný fotbalový zápas. Mrzí mě to hodně, ale pořád je to jen hra. Tak se to musí brát.“

Mrzí vás to, co se přihodilo, i proto, že šlo o poslední utkání trenéra Karla Brücknera na reprezentační lavičce?
„Nejen kvůli tomu. I kvůli klukům, kteří oznámili, že končí. Třeba Dino by si s jeho střeleckým rekordem asi zasloužil jiný zápas na konec. Ale bohužel. Stalo se a už se to nedá vzít zpátky.“

Nežádá si to uspořádat pro ně benefi ci, aby se neloučili tímto způsobem? „To teď nevím. Ale zasloužili by si to. Uvidíme, co pro ně vedení připraví.“
Jak budete zapomínat?
„Odjedu pryč. Zůstanu na chvilku s rodinou. Dlouho jsem je neviděl. Budu zapomínat s nimi.“

Bude vás dál zajímat EURO 2008?
„Budu sledovat jen výsledky. Abych věděl, jak kdo dopadl. Na semifi nále a finále se možná podívám. Ale to říkám teď. Nevím, jak se budu cítit třeba za pět dní.“

Spoluhráči vás ještě na hřišti chlácholili. Řekl jste jim něco v kabině? Nebo vládlo v šatně po utkání ticho?
„Všechny kluky jsem obešel. I z toho důvodu, že jsem věděl, že to je pro ně těžké. Neřekl bych, že bych se jim vyloženě omluvil. Ale samozřejmě mě to mrzelo. Tak jsem všechny obešel, aby to věděli. I jejich reakce ale byla taková, že fotbal hraje jedenáct lidí na hřišti plus dvanáct na střídačce a všichni jsme jeden tým. Ve fotbale se vždycky bohužel stane, že někomu se zápas povede a někomu ne.“

V národním mužstvu končí hlavní kouč Brückner, nejlepší střelec Koller, stabilní defenzivní štít Galásek, čímž se uzavírá jedna éra reprezentace. Nehrozí, že český fotbal už nebude tak úspěšný?
„Těžko říct. To se uvidí. Ale dvacítka byla ve finále mistrovství světa a ti kluci budou pomalu dorůstat do národního týmu. Bude to další výzva pro všechny. A zase nemůžeme zapomínat na to, že většina týmu zůstane pohromadě. Kostra tu bude. Doplní se jinými a věřím, že to bude fungovat.“

Kostra zůstane, ale třicetiletých...
„Fotbal se dá hrát do osmatřiceti, když vydrží zdraví. Uvidíme, jak dlouho budou chtít ostatní hrát.“

Prožil jste ne zrovna nejlepší sezonu. Čtyři zranění, nepříjemné porážky. Jak byste shrnul váš fotbalový rok?
„Tenhle zápas jen podtrhnul tu moji sezonu. Kdykoli jsem se zvednul, tak mi nalítaly klacky pod nohy. A někdo nebo něco mě srazilo zase na zem. Ať už to bylo zklamání z dalšího zranění nebo zklamání z prohraného finále. Tohle je navíc umocněné tím, že jsem v zápase udělal chybu. Takže: jen to podtrhuje moji neuvěřitelnou sezonu. Jedna smůla za druhou. Jediné pozitivní na tom všem je, že sezona tímhle zápasem skončila. A už se těším na tu další.“

I na EURO 2008 to do osudové chyby vypadalo, že se rvete nahoru.
„Jako v této sezoně vždycky. Když už vypadalo, že je všechno dobré, tak to najednou odněkud přilítlo. Nedá se na to nijak vymlouvat. Ale je to fakt. Bohužel to k fotbalu patří.“

Utěšujete se tím, že příští sezona už nemůže být horší?
„Vždycky může být všechno ještě horší. Už jsem v této sezoně říkal po každém zranění a stokrát: Doufám, že jsem si smůlu už vybral. A za čtrnáct dní mě někdo zranil nebo jsme něco prohráli. Tentokrát však věřím, že opravdu už bude platit, že hůř už být nemůže. Vždyť tahle sezona je ofi ciálně u konce. Snad tedy i moje smůla skončila. Těším se na to, že teď vypnu, zůstanu s rodinou a pak začne nová sezona. S tisíci novými výzvami. A zase to půjde dál.“