ROZHOVOR - Vždy se cítil jako sparťan. Proto když tehdejší letenský trenér Michal Bílek, nyní kouč národního týmu, zpochybnil jeho oddanost rudému klubu, hluboce jej to zasáhlo. Bývalý obránce Václav Drobný si se svým šéfem nesedl a také proto ve Spartě skončil.
Odmalička měl pověst mimořádného talentu. Však také tenhle elegantní stoper hrál za francouzský Štrasburk, prošel anglickou Aston Villou a ve Spartě získal double. Loni v létě ale Václav Drobný svou profesionální kariéru ukončil – ve třiceti letech! Raději hraje za Třeboradice I. A třídu a ve svém smíchovském bistru Sebastian servíruje zákazníkům kebab. Mimochodem výtečný.
Na wikipedii je u vaše jména uvedeno: bývalý profesionální fotbalista. Je to pravdivý údaj?
„Samozřejmě, rozhodl jsem se, že fotbal už profesionálně hrát nebudu. Byla to souhra tří věcí: byl jsem zraněný, Bohemka spadla a navíc pak v klubu došlo k události, která mě utvrdila v tom, že nemám zapotřebí si nechat vyhrožovat vyhazovem jen proto, že beru víc než ostatní hráči. To se v Česku stává hodně. Navíc se mi už nechtělo nikam z Prahy dojíždět, takže jsem vzhledem k finančním možnostem zdejších klubů usoudil, že mě ten fotbal nenaplňuje. Někde dohrávat, jako to dělají jiní hráči, se mi prostě už nechtělo. Neměl jsem to zapotřebí.“
Mluvíte jako nějaký veterán, přitom je vám teprve třicet.
„Necítím se starý, ale v hlavě jsem už nebyl připravený na to, abych někde hrál a tři měsíce nedostával peníze a musel se o ně hádat. V Trnavě i na Bohemce to bylo tak, že jsem většinou bojoval i za kluky, kteří se báli ozvat a byli zticha, aby nepřišli o práci. Já jsem se do takové pozice nechtěl dostat. Nechtěl jsem mlčet a nechat si kakat na hlavu.“
Takže jste k tomu dospěl pod tíhou okolností, nebo to bylo vaše svobodné rozhodnutí?
„S profesionálním fotbalem jsem skončil svobodně s tím, že tomu hodně pomohl sestup Bohemky do třetí ligy. Klidně bych tam zůstal. Ale ty peníze a poměry, které momentálně v českém fotbale jsou, mi už nestály za to, abych fotbal dál dělal.“
Takže nyní vás živí bistro s rychlým občerstvením?
„To se nedá říct, otevřel jsem to nedávno a zatím tady bojujeme o zákazníka, abychom to rozpohybovali. Živí mě peníze, které jsem si vydělal fotbalem.“
Ale je to pro vás zajímavější než hrát fotbal.
„Šel jsem do velkého risku a investoval jsem nemalé peníze, ale vždycky budu radši naštvaný sám na sebe, než abych někde škemral o peníze, které mi patří. Tady jsem svým pánem, a když to nepůjde, je to jen má vina.“
Fotbalu se stále věnujete v Třeboradicích, které vedete jako hrající trenér?
„Ano, pomáhám tam. Nejsem žádný trenér, nemám licenci, ale musím říct, že mě to baví. Vzal jsem to s tím, že chci s týmem něco dokázat, vyhlásil jsem jednoznačný cíl postup. Jinak by mě to nebavilo. Mám v Třeboradicích i registračku, ale snažil jsem se moc nehrát, protože trenér na hřišti nikdy není nic dobrého. Ale majitel mě teď poprosil, abych na jaře nastupoval častěji, tak uvidíme.“
Třeboradice hrají I. A třídu. Není to pod vaši úroveň?
„Jak pod mojí úroveň? Já to tak neberu. Nechtěl jsem přestat s fotbalem úplně a tohle mi vyhovuje. Tréninky máme dvakrát do týdne a o víkendu zápas. To je tak akorát. Pokud byste chtěl hrát divizi, musíte trénovat skoro stejně jako ve druhé lize, tam už se fotbal nedá dělat jen tak.“
Takže velký fotbal prožíváte už jen v roli experta České televize.
„Přesně tak. Dostal jsem nabídku, která mě fakt potěšila. Beru to jako způsob, jak u fotbalu na určité úrovni zůstat. Jsem člověk, který vždycky říká všechno tak, jak to cítí, a v České televizi je dobré, že nemáme žádné mantinely. Dost mě to baví a těším se, až zase začne sezona.“
Chybí vám velký fotbal?
„Ne. Ještě se mi ani jednou nestalo, že bych se zastavil a stýskal si po kariéře profesionálního fotbalisty. Vzpomínat na zahraniční angažmá nebo na Spartu, to je OK. Ale když si představím, že bych hrál naši ligu kolem desáté místa, nechybí mi to.“
„To už je dávno. Narážíte na to, že jsem to mohl dotáhnout dál? Beru to tak, že každý jsme jiný a máme svůj vývoj. Já jsem svého vrcholu dosáhl možná moc brzo. Každý nemůže hrát za Chelsea nebo za Arsenal. V nejdůležitějších momentech kariéry jsem měl smůlu na zranění, ale to je život. Spousta lidí mi říká, že jsem to mohl dotáhnout mnohem výš. A já jim na to odpovídám, že taky jsem mohl skončit mnohem níž. V tom zůstávám pokorný.“
Do toho vítězného týmu třeba proklouzl na poslední chvíli jako náhradník Radoslav Kováč, který určitě nepobral tolik talentu jako vy. A teď hraje Premier League.
„To není o tom, jestli je někdo lepší nebo horší fotbalista. Důležité je být ve správný moment na správném místě. Radkovi určitě pomohl přestup do Sparty, se kterou hrál Champions League a udělal si jméno. Když ho nebo jiné své bývalé spoluhráče v televizi sleduju, přeju jim to. Nejsem závistivý člověk, mám radost, že zviditelňují náš fotbal.“
Vaše kariéra se asi definitivně zlomila k horšímu ve Spartě, že?
„Přesně tak. Můj zlom byl trenér Bílek. Do Sparty jsem přišel vlastně s Tomášem Řepkou a pod trenérem Grigou jsem si vybudoval místo v základní sestavě. Bohužel v závěru sezony, kdy už o nic nešlo, mi při zápase se Zlínem zlomil Činčala nohu. Jelikož stál trenér Griga za mnou a já jsem cítil jeho důvěru, rychle jsem se uzdravil, doktoři mě dali neskutečným způsobem do kupy. Jenže prvních pět kol nové sezony, v kterých jsem ještě nehrál, se Spartě bohužel nepovedlo a došlo ke změně trenéra. V ten okamžik, i když jsem to ještě nevěděl, to pro mě ve Spartě skončilo.“
Jak to?
„První, co jsem si po Bílkově příchodu do Sparty od něj přečetl, bylo, že se bude dělat nová stoperská dvojice Sivok–Řepka. Přitom Tomáš Sivok hrál do té doby vždy záložníka. Prostě jsem hned cítil, že je něco v nepořádku. Pak přišel Pavel Horváth, takže jsem pochopil, že se dělalo v záloze pro něj místo, a já jsem to svým způsobem odnesl. Ale dobrý – bojoval jsem dál, tu šanci jsem pak dostal a odehráli jsme s Tomášem jedenáct zápasů v řadě, v kterých jsme dostali celkem dva góly.“
A pak vám znovu kariéru zásadně ovlivnil Zlín, váš osudový soupeř.
„Ano, po té úspěšné sérii přišel výbuch ve Zlíně, kde jsem udělal hrubou chybu a dostali jsme kvůli ní gól. Prohráli jsme a já jsem to odnesl vyhazovem. Nikoho nezajímalo, že to předtím fungovalo, po jedné chybě mě z výkonnostních důvodů přeřadili do béčka. To mi přijde zvláštní, ale nějak to zdůvodnit museli. Trenér Bílek mě v mužstvu – nevím z jakého důvodu – nechtěl od začátku, a já jsem mu svou chybou dal záminku.“
Měl jste s Michalem Bílkem nějaký konflikt?
„Celý ten půlrok jsme spolu komunikovali takovým stylem, až bylo jasně vidět, že se nemusíme navzájem. Těžce jsem kousal, že jsem nedostal šanci, že mě odstavil na vedlejší kolej. Tak jsem se šel trenéra zeptat, co se mu na mně nelíbí, a dostalo se mi takové odpovědi, která mě úplně šokovala.“
Čím?
„Chtěl mě dostat dolů, já to věděl, a on se tomu ještě smál. Zpochybnil mé celoživotní poslání. To, že jsem sparťan. Řekl mi to do očí a byla to pro mě od něj neskutečná drzost. Já bych si k nikomu, kdo prošel Spartou, něco takového nedovolil. To se mě dotklo a věděl jsem, že je mezi námi konec.“
Nemáte problém s respektováním autorit?
„Ne, já lidi respektuju a starší tuplem, ale jen pokud si to zaslouží. Když se na mě někdo povyšoval, vždycky jsem to nesnášel a nikdy jsem si to nenechal líbit. A pokaždé jsem na to ve fotbale dojel.“
Nakonec jste se však z béčka do áčka Sparty vrátil…
„Naštěstí to skončilo tak, že mě po pěti týdnech trenér musel vzít z béčka zpátky na finále poháru a poslední ligový zápas doma s Mostem, což mu nikdy nezapomenu. Že překonal svou ješitnost a dal mě do sestavy, než aby riskoval neúspěch. Tím mi vlastně splnil sen. Vyrůstal jsem ve Spartě a vždycky jsem si představoval, jak za ni hraju před plným stadionem a získám s ní titul. A to se přesně proti Mostu stalo. Ne že by mi tím Bílek zachránil angažmá, ale sen určitě. Za to mu budu vždycky vděčný.“
Nedoufal jste v to, že vás vzal definitivně na milost?
„Kdepak, věděl jsem, že ze Sparty musím odejít. Do zápasu s Mostem jsem nastupoval s tím, že už mám dohodnutý přestup do německého Augsburgu. Když jsme slavili titul a vyrazili jsme s rukama na parník, odskočil jsem si podepsat smlouvu. Byl jsem šťastný a zároveň jsem věděl, že to pro mě ve Spartě skončilo. Oba jsme s trenérem věděli, že spolu dál nemůžeme fungovat. I jsme si to tak řekli.“
Od té doby se stopeři ve Spartě střídají vedle Tomáše Řepky jako na orloji. A on na vás vzpomíná jako na svého nejlepšího parťáka.
„S Tomášem jsme si sedli lidsky i fotbalově. Spolu s Jardou Blažkem a Honzou Šimákem jsme si byli nejblíž. Ale bohužel – tak to v životě chodí. Člověk si něco maluje a někdo rozhodne jinak.“
Jste s Tomášem Řepkou v kontaktu?
„Teď moc ne. Viděli jsme se před Silvestrem ve Špindlu, akorát jsme se pozdravili. Měli jsme takové menší nedorozumění, nechci se o tom bavit. Tomášovi se teď život hodně změnil a já ho nechávám být, třeba se to časem nějak vyřeší. Je to takové na houpačce, musím říct, že teď jsem víc v kontaktu s jeho ženou Renatou.“
Související články
