Před lety byl považován za vůbec největší fotbalový talent v Česku. Svůj hvězdný potenciál ale Jan Šimák do značné míry promhral a po nepovedených angažmá v Německu skončil na chvíli i v péči lékařů kvůli závislosti na alkoholu. V současnosti již druhou sezonu hraje druhou ligu za Táborsko a právě dnes slaví pětatřicáté narozeniny.
Do velkého fotbalu nakoukl Šimák poprvé v Blšanech pod trenérem Beránkem. V roce 2000 pak přestoupil do Hannoveru, odkud následně zamířil za lepším do Leverkusenu.
S tvrdohlavým Šimákem to ale trenéři nikdy neměli jednoduché a když se mu v Leverkusenu přestalo dařit, začal dlouhý pád, kterého dnes lituje. Přiznává ale, že si za něj může sám: "Na počátku kariéry jsem byl mladý a hloupý, chyb jsem udělal hodně.“
Někde jste řekl, že vám ublížilo, že jste brzy začal bydlet sám…
„To je pravda. Od nějakých sedmnácti, osmnácti let jsem se o sebe staral sám. Najednou jsem měl po příchodu do Blšan příjem peněz, na které jsem nebyl zvyklý. Později se částky v Německu začaly zvedat a byly to takové sumy, ze kterých si obyčejný člověk sedne na zadek. Místo, abych měl s sebou mamku, která by mě zdržela zkrátka, tak jsem měl s sebou dva, tři kamarády a také to tak dopadlo... Přestal jsem se věnovat fotbalu. Byla to v jednu dobu spíše velká party, než profesionální přístup k práci.“
Obklopil jste se rádoby kamarády. Chápal jste, že vás ti lidé zneužívali?
„Tehdy jsem to nechápal. Kdybych to věděl, tak tam se mnou nebyli. Dneska už si to uvědomuji, ale čas nejde vrátit. Už je pozdě to řešit…“
Krizi v Leverkusenu jste v roce 2003 řešil hostováním v Hannoveru…
„Absolvoval jsem celou přípravu. Odehrál jsem prvních šest kol sezony a po šestém kole jsme dostali volno. Odjel jsem na dva dny do Čech a už jsem se do Německa nevrátil. Tehdy jsem končil svoji kariéru, fotbal mě nebavil, nechtěl jsem nikde hrát. Nechtěl jsem ráno vstávat na tréninky, z ničeho jsem neměl radost, nechtěl jsem na sobě pracovat."
Jak jste se vlastně dostal do Sparty?
"V Leverkusenu jsem ukončil smlouvu a dal jsem si na rok pauzu. Potom mi zavolal agent Pavel Zíka, jestli bych nechtěl jít do Sparty. Po roce nicnedělání jsem si řekl, že bych to zkusil, že už není možné se jen flákat. Bylo mi nějakých šestadvacet let. Říkal jsem si, že na vrcholový fotbal nejsem ještě starý. Sešel jsem se s tehdejším funkcionářem Sparty panem Peltou v táborském hotelu Palcát. Probrali jsme situaci a já nastoupil do Sparty, kterou trénoval František Straka. Odjel jsem na soustředění do Rakouska a dostal jsem smlouvu.“
Ve Spartě jste opět škobrtl, nastoupil jste ústavní protialkoholní léčbu…
„To jsem škobrtl…začal jsem pít, měl jsem hodně problémů. Došel jsem za trenérem, s nímž jsem se dohodli, že pokud se můj alkoholový exces ještě jednou stane, tak půjdu do léčebny. Situace se opakovala, nastoupil jsem ústavní léčbu a po třech měsících jsem se vrátil do Sparty.
Proč vaše angažmá ve Spartě skončilo?
"Ke konci mého působení jsem se nepohodl s trenérem Bílkem. Pamatuji se, že se jelo do Zlína. Řekl jsem, že jsem nachlazený, že se necítím, že nejsem stoprocentní. Do Zlína jsem neodjel. Tam se prohrálo. Místo volna si nás trenér druhý den svolal a já spolu s Vencou Drobným, dneska už nebožtíkem, jsme byli přeřazeni do béčka. Já pro nespolehlivost, nebo tak nějak mi to vysvětlili, Venca pro sportovní výkonnost."
Takže krok kouče Bílka považujete za nespravedlivý?
Bral jsem to jako velkou křivdu. Jestliže se prohrálo ve Zlíně a byl kolem té porážky humbuk, tak trenér přijde a vyhodí hráče, který tam vůbec nebyl. Bral jsem to jako ublížení."
V neděli 13. října je vám 35 let. Jak narozeniny oslavíte?
„Už mám po oslavách, slavil jsem první víkend v říjnu. Věděl jsem, že v pondělí čtrnáctého října hrajeme ve Zlíně televizní zápas. To už na oslavy není čas.“
S povzdechem říkáte, že už vám je pětatřicet. Jak vnímáte tu číslovku?
„Ta číslovka je z pohledu fotbalového života strašná. Když si uvědomím, že už mi je pětatřicet, tak je to děs. Dokud budu ale zdravý, dokud se budu cítit dobře, tak s věkem takový problém nemám. Samozřejmě - kdyby mi mohlo být pětadvacet, dal bych za to všechno, hned bych to vyměnil. Tak to bohužel je, že život letí, nedá se nic dělat. Každý fotbalista se do vyššího věku dostane.“
Čeho nejvíce litujete?
„Nejvíce lituji toho, že jsem si do Německa nezval mamku, že jsem do fotbalového života v Německu nevstoupil tou správnou nohou. Myslím si, že kdybych měl s sebou mamku, spousta věcí by se odvíjela jinak. To je asi to nejzásadnější.“
Co byste udělal jinak?
„Spoustu věcí! Moct se vrátit v čase, všechno by bylo jiné, ale tak už to je. Už s tím nic nenadělám. Už se tou myšlenkou ani nezabývám.“
