Jako brankářka Slavie vyhrála čtyři ligové tituly, chytá v Lize mistrů a stává se oporou ženského národního týmu. Barbora Votíková však má mnohem víc fanoušků, konkrétně přes 230 tisíc, na youtube, kde vytváří vtipná videa. „Obě aktivity se hezky doplňují. Vyřádím se před kamerou, je sranda, potom sedím u počítače a stříhám, následně se jdu hýbat na hřiště,“ popisuje.
„K fotbalu mě přivedl děda, bylo mi asi osm let. Začínala jsem u nás na vesnici s kluky v TJ Sokol Plasy. První trénink nebyl tak hrozný, protože většinu kluků už jsem znala ze školy a věděli, že na trénink přijdu. Větší událostí byl můj první zápas. Děda mě na něj vezl autem a kluci už tam čekali u hřiště a řvali: „Posila jééédé, posila!“ To bylo hrozně hezké a nikdy na to nezapomenu.
V té době jsem byla jediná holka v našem týmu a jedna z mála v lize. Bylo to trošku netradiční. Kluci mě brali úplně v pohodě a nedělali v tom rozdíly. Začínala jsem hrát v poli, konkrétně v útoku, ale tam mi to moc nešlo. (úsměv) Děda stál vždycky na lajně a křičel na mě, kam mám běžet a co mám dělat. Postupem času jsem zjistila, že v útoku nebude moje pozice, tak mě zkusili dát do brány a tam to šlo.
Jestli si vybavuju nějaký gól, který jsem vstřelila jako útočnice? Jasně, prohrávali jsme 1:0. Naštvala jsem se, že prohráváme. Tak jsem u našeho brankáře vzala míč, prokličkovala celé hřiště a pak jsem to poslala podél pravé ruky gólmana… Ne, to si dělám srandu. (smích) První gól si nepamatuji, ale pravděpodobně to bylo tak, že jsem otravovala u gólmana soupeře a míč mě náhodou trefil. (úsměv)
U nás v Plasech jsem hrála zhruba jeden rok, pak jsem přestoupila do Viktorky Plzeň, kde jsem hrála za kluky i za holky. Tam jsem prošla všemi kategoriemi, až jsem se dostala do ženského áčka. Po roce v něm jsem přestoupila do pražské Slavie, za kterou teď chytám.
Nezapomenu na první start v Lize mistrů. Hrály jsme doma proti Barceloně a prohrály 0:1 gólem na konci utkání. Do Edenu přišlo snad čtyři a půl tisíce lidí a pro mě to bylo něco neskutečného.
Jako brankářka slavím gól mého týmu sama. Což mě někdy mrzí. Když dáme třeba gól v Lize mistrů a vidím, jak tam spoluhráčky na sebe naskáčou, mají obrovskou radost… Já jsem totiž moc líná na to, abych běžela přes celé hřiště slavit s nimi. I tak je to ale krásný. Většinou se otočím na tribunu Sever a burcuju diváky, ať fandí ještě víc.
Podle mě je škoda, že se ženský fotbal pořád trošku srovnává s tím mužským. Přitom je jasné, že herně to nikdy nebude to stejné. Ženský fotbal se strašně zvedá, zlepšují se jeho podmínky, zázemí, což je jedině dobře. Sama jsem zvědavá, kde ženský fotbal bude třeba za pět let.
Holkám, které o fotbale uvažují, bych vzkázala, ať se toho nebojí, jdou si za svým a nedávají na předsudky ostatních. Jestli je fotbal baví, tak ať ho sakra hrají. (úsměv)
Stejně jako fotbal mě momentálně naplňuje youtube. Obě aktivity se hezky doplňují. Vyřádím se před kamerou, je sranda, potom sedím u počítače a stříhám, následně se jdu hýbat na hřiště… Víc času mi zabere asi youtube, protože je s ním spojena celá řada aktivit. Je to natáčení, stříhání, vymýšlení videí, schůzky, to všechno zabere spoustu času. Kdežto u fotbalu dojdu akorát na trénink nebo na zápas.
Ve fotbale bych chtěla se Slavií obhájit ligový titul, vyhrát český pohár a dostat se v Lize mistrů co nejdál. Mým osobním cílem je zahraničí, nad kterým teď přemýšlím. Před časem jsem měla nabídku na přestup od francouzského Lyonu, který je považován za nejlepší ženský fotbalový klub. Ale ještě jsem nebyla připravená na tak velký krok. Bylo to ovlivněno spoustou věcí. Osobními, pracovními, youtubovými a hlavně fotbalovými. V té době jsem netrénovala ještě tak kvalitně jako teď.“
