Jeho stejnojmenný syn hraje Serii A za Udine a kope v reprezentaci, Antonín Barák starší má však taky pestrý fotbalový životopis. Hlavní trenér reprezentace do 15 let je i vedoucím Úseku talentované mládeže FAČR a hlásí: „Děti by měly mít mnohem víc času chovat se přirozeně, samostatně se rozhodovat, zkoušet nové věci a nebát se chyb. Z takového prostředí vycházejí i zajímavější hráči.“
„S fotbalem jsem začínal v Příbrami zhruba v šesti letech. Šel jsem se podívat na Baník Příbram, kde se mi líbilo, našel jsem si tam kamarády a od 4. třídy jsem šel do fotbalové základní školy založené panem Škvárou, průkopníkem mládežnického fotbalu v Příbrami.
Ten nás přivedl k fotbalu, dal nám ten absolutní základ a já jsem mu za to vděčný.
Sedm hráčů z našeho týmu pod vedením trenéra Škváry pak hrálo první ligu, takže se dá říci, že ten tým byl úspěšný. Vašek Feřtek hrál dokonce několik let druhou Bundesligu. Já jsem byl v dorostu na pozici kapitána, ale pak jsem z určitých důvodů s fotbalem skončil.
Vrátil jsem se k němu v 26 letech, kdy jsem si ještě zahrál za áčko Příbrami. K tomu se váže výborná příhoda. Hráli jsme přípravné utkání s Benešovem a já hlídal Iva Knoflíčka. Prohrávali jsme 0:1 a ten gól dal samozřejmě Knoflíček přese mě, takže mě trenér o půli stáhl. To byl můj návrat po osmi letech, kdy jsem téměř nehrál fotbal.
Táta, který byl brankář v Příbrami, mi říkával odmala, že stejně budu jednou trénovat. Já jsem se mu smál. Ale dovedlo mě k tomu studium na FTVS, obor učitelství. Nastoupil jsem jako učitel tělocviku na fotbalové škole v Příbrami. Když se mi narodil první syn, někdy ve dvou letech dostal od dědy v síťovce takový míč a ten pořád tahal za sebou.
Kopal do něj a nedal bez něj ránu. Nosil si ho do postele, ráno vstal, tahal ho po bytě a navíc kopal levačkou. Já na něj pořád koukal a napadlo mě, co kdybych mu nějak pomohl alespoň v začátcích. Postupně jsem si začal dělat veškeré licence a ve spojení se školou jsem se najednou v tom prostředí ocitl stoprocentně.
Myslím, že jsem vždycky chtěl, aby to hráče bavilo. Proto si vždycky musím trénink poctivě připravit. Chci, aby to bylo vždy hodně herní, aby tam byly emoce a zábava. S dalšími trenéry jsme přesvědčeni, že nám teď chybí právě takové to přirozené herní prostředí. Kdy ten proces není zas až tak řízený. Děti by měly mít mnohem víc času chovat se přirozeně, samostatně se rozhodovat, zkoušet nové věci a nebát se chyb. Z takového prostředí vycházejí i zajímavější hráči.
Můj Tonda si vydržel dlouhou dobu kopat třeba na chalupě na dvoře úplně sám. Postavil jsem mu tam ze sudů bránu a on si dělal takové soutěže. Bylo vidět, že ho to uspokojuje. Já jsem byl spíš takový průvodce. Je důležité vést děti ke sportování, ale cestu ke konkrétnímu sportu si musí najít dítě samo. Když nám skončí nějaké děti v týmu, ptáme se jich proč, a ony nám třeba říkají, že jsou zklamané z chování rodičů, kteří jim ten sport de facto vnutili. Že si to nevybraly samy, jen v tom mladším věku neměly sílu vzdorovat.
Že se Tonda dostal z Příbrami až do základní sestavy Udine, je především jeho zásluha. Fotbal má skutečně rád. A samozřejmě potřebujete taky notnou dávku štěstí. Trenéry, kteří vám při té cestě nahoru pomůžou. Tondovi obrovsky pomohl v druhé lize ve Vlašimi trenér Vlasta Petržela.
Za ten rok mu předal spoustu svých zkušeností a to mu pomohlo si utřídit myšlenky. Ve Slavii mu zase pomohl trenér Šilhavý, který mu důvěřoval, začal ho stavět a na základě toho si jej všimli skauti z Itálie. Tonda si chtěl vždy vyzkoušet evropský fotbal, v Itálii ho to baví. Ale myslím si, že je natolik pokorný a chápe, že na sobě musí pracovat dál.“
