Zóna a presink v Česku? Byli to oni, kdo fotbalovou modernu šířili v tuzemsku. Jaroslav Hřebík a Václav Kotal. Oba jsou inženýři, trenéři a novátoři. I dnes se dívají hlavně do budoucnosti. „Vývoj lze předvídat a musíte se na něj připravit,“ shodují se. Dělali spolu fotbal ve Spartě, v Hradci Králové, v Jablonci i v Dynamu Moskva. Všude byli průkopníky moderních myšlenek a nových trendů. Zůstalo jim to dodnes. Pořád dumají, jak by hru, kterou oba milují, posunuli na ještě lepší úroveň. V rozhovoru pro iSport Premium zavzpomínali na své průkopnické začátky, jak se snažili měnit zažité zvyky v českém fotbale, jak jejich nápady přijímali hráči či funkcionáři i jak ten světový mění například Pep Guardiola.
Jaký fotbal jste zažili ještě jako hráči? S liberem?
HŘEBÍK: „My jsme hráli ještě něco, co bylo před osobní obranou. (směje se) Ne, jasně, hráli jsme ještě na libera.“
KOTAL: „Bylo ještě hodně hluboké hřiště, s tou dnešní hrou se to vůbec nedá srovnat. Libero automaticky vytvářelo velkou hloubku. Když pak začali hrát stopeři vedle sebe, hřiště se zmenšovalo.“
Jakmile jste se ale vydali na trenérskou dráhu, okamžitě jste sázeli na zónové bránění. Kde jste se inspirovali?
KOTAL: „U Itala Arriga Sacchiho. Kdysi dávno existovala videokazeta se Sacchiho prostorovým tréninkem. Už od mládeže. Tím jsme se učili.“
HŘEBÍK: „AC Milán pod Sacchim neprohrál asi sedmdesát zápasů za sebou. Všichni, koho zajímal fotbal, se pídili po tom, proč neprohráli tolik utkání. To přece není samo sebou. Sacchi vyrukoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let se čtyřmi obránci v řadě v čele s Baresim a měl s tím velký úspěch, protože si pro svůj způsob hry vybral i vhodné hráče. Jenže tenkrát ještě nebylo moc kazet.“
Tak jak jste se od něj učil?
HŘEBÍK: „Pouštěl jsem si zápasy AC ze záznamu. Strávil jsem u toho tolik hodin, že to snad ani nebylo možné. Pustil jsem si záznam, po chvíli jsem ho zastavil a vracel jsem si to zpátky. Nejhorší bylo, že jsem sledoval činnost některého hráče, ale on se vzápětí už do obrazovky nevešel. (usmívá se) Třeba Maldini mi takhle někam utekl a já jsem si říkal: Sakra, kde je? On byl o pár záběrů později najednou vpředu a měl míč. Tak jsem si to zase vrátil, abych přesně zjistil, odkud se tam dostal. A takhle to šlo pořád dokola. No, to bylo hodin!“
Měřil jste si i vzdálenosti mezi hráči?
HŘEBÍK: „To víte, že jo. A všechno jsem si maloval. Pak jsme přemýšleli, jestli je to výhodné, nebo ne. Jestli to naši hráči zvládnou. Byli jsme prostě v období, kdy se měnil fotbal. A pokud jsme to měli pořádně vysvětlit hráčům, což jsme chtěli, museli jsme jít do hloubky. Opravdu až do nejmenších detailů. Abychom to mohli použít v praxi.“
Jak to vypadalo v reálu?
HŘEBÍK: „Pamatuju si přesně, jak jsem se snažil o to, aby hra Slavie přešla z osobní obrany na zónu. Byli jsme tenkrát na soustředění v Mariánských Lázních a sledovali mistrovství světa. Hráči mi měli napsat, které týmy a fotbalisté se jim na turnaji nejvíc líbí. Když mi dodali lístečky, potěšilo mě to. Vybrali všechna mužstva, která vyznávala zónový způsob hry. Tak jsme na ně zatlačili ve smyslu: Dobře, tak to pojďme hrát taky.“
A měl jste vyhráno?
HŘEBÍK: „Ne tak docela.“
Jak to?
HŘEBÍK: „Měl jsem problém s Lubošem Kozlem. Ten hrál totiž do té doby ve Slavii i v nároďáku za Pepíka Chovance libera.“
A vy jste najednou po něm chtěl něco zcela jiného.
HŘEBÍK: „Chtěl jsem, abychom hráli zónovou obranu se čtyřmi obránci v řadě. Musel jsem ho tedy přesvědčit, aby to chtěl hrát. Měl obavu, že když bude hrát v klubu odlišnou roli, nemusí se udržet v národním mužstvu. Luboš byl slušný kluk a patřil k nejchytřejším hráčům, které jsem trénoval. Ale tenkrát jsem z něj cítil, že by radši byl liberem a mohl hrát za reprezentaci.“
Jak jste ho přesvědčil?
HŘEBÍK: „Byl to delší proces. Myslím si, abych nemluvil za něj, že viděl výhody, které zónová obrana přináší. Navíc už hrál zónu pode mnou v Benešově a přijímal nové podněty. Jenže v nároďáku se hrálo na libera a on tam chtěl být.“
Takže s revoluční novinkou jste prvně vyrukoval v Benešově?
HŘEBÍK: „Zkoušel jsem to tam už někdy kolem roku 1986. Učil jsem to také hráče v Jílovém, kde se mi to nějak nedařilo. Až jsem se naštval a před jedním zápasem jsem klukům řekl: Jdu hrát středního obránce. Abych jim ukázal, jak se to má hrát.“
Jak to dopadlo?
HŘEBÍK: „Myslím, že to bylo v Hořovicích, a po první půlhodině to bylo 3:0 pro domácí. Takže jsem musel sám sebe jako středního obránce vystřídat. (směje se) Ale potom se to tým naučil. Vlastně se nám to povedlo všude. S Vencou jsme to třeba předělávali v Jablonci a podařilo se nám to za čtrnáct dní, respektive tři neděle. I když se to předtím nehrálo a hráči na to nebyli zvyklí.“
KOTAL: „Předtím se hrálo 3-5-2. Protože jsme byli víc orientovaní na německou ligu a Němci hráli ortodoxně 3-5-2. Pak to i Němci pod vlivem Sacchiho a Italů začali měnit.“
HŘEBÍK: „Mirek Kadlec, u nás klasické libero, začal hrát v Kaiserslauternu před beky. Ještě v době, kdy se praktikovala osobní obrana.“
Jak jste hráče učili posuny po hřišti?
HŘEBÍK: „Sacchi to hráče učil tak, že je propojil švihadly nebo provazy, aby udržel bezpečné vzdálenosti mezi hráči, a přesouvali se takhle po hřišti vzhledem k tomu, kde byl míč. My jsme chodili po hřišti bez provazů.“
Museli také měnit návyky, což není snadné.
HŘEBÍK: „V zónové obraně jsou jiná specifika v činnosti hráčů než v osobní. Když se hrálo na libera, tak třeba levý obránce osobně hlídal, jakmile měl soupeř míč, hráče ve svém prostoru. A když to přeženu, nic víc ho nezajímalo. Zóna je o součinnosti celého mužstva.“
KOTAL: „Dřív měli hráči v systému osobní obrany jednoznačně vymezené své role a těch se drželi. Kdežto v prostorovém bránění se role vyměňují. My jsme hráče učili, aby uměl i roli hráče před sebou a vedle sebe. Aby třeba krajní obránce věděl, co má dělat v dané situaci křídlo a co stoper. S univerzálností začal Ajax Amsterdam v éře Cruyffa, Neeskense a spol. a byla to nádhera, jak to na hřišti lítalo. Od té doby zóna zase prošla vývojem. Dřív se třeba při vzájemném zajišťování protáčeli pouze obránci. Teď? Třeba Liverpool obránce zajišťuje většinou defenzivním záložníkem. Protože kdyby to zajišťovali obránci, bylo by to riziko. Krajní obránci Robertson a Alexander-Arnold hrají vysoko, často vytváří na křídle přečíslení a po ztrátě míče by se nestihli vrátit. Jejich prostor tak zajišťuje primárně defenzivní záložník. Milner ani Henderson nejsou extra moc rychlí, ale stihnou to.“
HŘEBÍK: „Když jsem přišel do Sparty, hrála se zóna s tím, že když bylo těžiště hry v blízkosti pokutového území a v pokutovém území, přecházelo se na osobní obranu. Někde se to hraje takhle doteď.“
KOTAL: „Pamatuju si, že když Boleslav hrála s Palermem v evropském poháru, Italové se po ztrátě míče de facto všichni vrátili před vápno a až tam začali bránit důsledně. Zablokovali nebezpečný prostor, odkud mohl soupeř zakončit. Ani nepresovali. S vysokým presinkem přišli až Španělé. Nedávno byl pořad o Xavim, který o tom mluvil. Říkal, že za Rijkaarda to nebylo v Barceloně ono, ale že Guardiola hru povýšil. Xavi popisoval, jak trénovali, aby získali do sedmi vteřin na útočné polovině míč. Když se jim to nepodařilo, stáhli se do bloku. Přiznal, že Guardiolovy nové myšlenky a přístup ho přesvědčily, aby zůstal. Nelitoval toho, získal s ním řadu trofejí.“
Guardiola je zkrátka vizionář.
KOTAL: „Teď už vidíte na spoustě mužstev, že spustí vysoko presink, ale když balon hned nezískají, jdou do bloku. Guardiola to skvěle naučil Manchester City. Když nedávno Citizens hráli šlágr Premier League s Liverpoolem, bylo to krásně patrné. V prvním poločase měli pasáže,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
