Expert Ruman vzpomíná na studium licence: Nesmíš kritizovat Vrbu, říkali mi

„Samozřejmě, největší škody nevznikají tím, že trenér prohraje zápas, ale tím, že když učí hráče špatné návyky, nebo když potlačí jeho přirozenou nějakou kreativitu, vezme mu sebevědomí, odvahu zkoušet věci. Ale nejhorší je, když v něm přímo nebo i nepřímo zabije radost ze hry a základní vztah ke sportu.“

„Mají obrovský vliv, vlastně už od narození jim dávají určité návyky, hodnoty, pravidla. Proto je nutná komunikace. Pomáhám jednomu malému klubu, kde hraje syn v kategorii U8. Byli jsme nedávno na turnaji a mně napadlo, že by bylo možná dobré rodičům vysvětlit, co trénujeme, proč to trénujeme. Tak jsme si je svolali, trvalo to nějakých pět minut. Rodiče potom poděkovali, že chápou více věcí. A od té doby vlastně řeší jen podporu kluků.“

„Ono to není o tom být milej a usmívat se, v žádném případě. Jde o to nastavit přirozené prostředí, kde se dítě, mladý člověk dokáže uvolnit, cítí se příjemně a je ochotný „pracovat“ a zlepšovat se. K tomu patří určit jasná pravidla, k tomu patří i potrestání, pokud jsou pravidla porušena. Je nutná také přímočarost ve smyslu, že jsou si všichni rovni.“

„Problém není obsah licencí, ale přenést znalosti do každodenní praxe. A my v Čechách máme problém, že trenéři jsou často ve vlastní bublině, drží se toho svého, jsou zavření i tomu, aby se navzájem nějak obohacovali. Je potřeba si navzájem sdělit zkušenosti, poznatky, a tím se obohacovat. Takže zpětná vazba a nějaká vstřícnost i otevřenost mi celkově chybí.“

„Když jsem studoval profi licenci, tak se objevily situace, kdy jsem byl upozorňován, že nesmím kritizovat tehdejšího reprezentačního trenéra Pavla Vrbu, když nám přišel přednášet. Přitom to nebyla kritika, ale konstruktivní diskuse a Pavel to tenkrát přesně takhle vzal.“

„Po dvou letech studia jsem měl obrovskou hlavu plnou informací, které bylo potřeba nějakým způsobem postupně dát do šuplíků. Hrozně mě to bavilo, vůbec jsem neměl pocit, že bych se nějakým způsobem učil, protože jsme se bavili o věcech, které jsem dělal nebo dělám celý život a které miluju. Takže pro mě to bylo naprosto přirozené. Začali jsme přes mládež, pak jsme se dostali do profifotbalu. Za mě to bylo naprosto v pořádku.“

„V rozhovoru pro Ligu naruby řekl sportovní ředitel asociace Aleš Křeček, že oddělení, které se stará o vzdělávání trenérů, je personálně výrazně podhodnocené. Nejde jen o pány, co vzdělávají trenéry na licencích, ale potom také jezdí do klubů, na krajské výběry a tak dále. Když nemáš lidi, tak prostě to nepředáš. Je to jednoduché, souvisí to s financemi. Zase jsme u peněz. Řešili jsme to i v minulém díle u mládeže vlastně. Svaz společně s vládou a Národní sportovní agenturou by se měl rozhodnout prioritizovat právě tuhle oblast. Pak bude více trenérů.“

„Jsem přesvědčený, že v Čechách jsou kvalitní trenéři, lidi, kteří opravdu přemýšlejí moderně a západně. Jenže rozdíl je v tom, že Německo vytvořilo ucelený systém, ve kterém jsou trenéři dlouhodobě vedeni, hodnoceni i podporováni. Je tady kladen velký důraz kladen na mentoring, na pravidelnou zpětnou vazbu. Asi před dvěma lety nastartovali projekt development trainer, což jsou lidi ze svazu, kteří si cíleně vyhlédnou nadějné mládežnické trenéry v akademiích po celém Německu a půl roku prostě s nimi intenzivně pracují.“

„Pokud se systém nastaví, je potřeba ho dodržovat. Neuhýbat. Trenéři pak vědí, jakým způsobem chceme žáky vychovávat, co musí v každé kategorii zvládat. To se musí táhnout od nejmenších dětí až po přechod do profesionálního fotbalu. Vůbec nejlepší by bylo, jak říkal i trenér Boleslavi Aleš Majer, že i prvoligoví trenéři by měli nést část odpovědnosti za to, jakým způsobem se hráči vychovávají, abychom to mohli přenášet i na ty prvoligové trávníky.“