Doma na stěně visí Vladimíru Šmicerovi společná fotografie s Romáriem a Ronaldem. Přišel k ní v roce 1997, když se stal druhým nejlepším střelcem Poháru FIFA. Proti oběma útočníkům si na tomto turnaji i zahrál. Česká republika totiž v semifinále narazila právě na Brazílii. A prohrála 0:2.
Od tohoto utkání uběhlo už více než jedenáct let. Vybavíte si z něj ještě nějaké detaily?
„Už se jich z paměti hodně vytratilo, ale snažím se co nejvíce těch vzpomínek si uchovat, protože proti Brazilcům člověk příliš často nehraje. Pokud vůbec. Ale na ten hvězdný útok Ronalda s Romáriem, na ten si pamatuju velice dobře. Ronaldo byl už tehdy hráčem Barcelony a všichni jsme se na ten zápas hrozně těšili. Oba nám pak dali gól a prohráli jsme 0:2.“
Vybavíte si nějaký souboj s Ronaldem? Zřejmě jste se k sobě během utkání příliš často nedostali...
„To bych lhal, kdybych vám tady teď popisoval nějaký detail s Ronaldem. Možná jsme se potkali, možná ne, to nevím. Zato si pamatuju, že nám dělal problémy, protože byl velice rychlý. Už tehdy to byl podle mě nejlepší hráč světa. V té dvojici s Romáriem už byl on tím hlavním hráčem. Ale osobní vzpomínku na něj z toho utkání nemám. Až když jsme se na závěr turnaje spolu s ním a Romáriem fotografovali.“
Zato jste hrál přímo na Roberta Carlose. Pustil vás vůbec k něčemu?
„Moc mi toho nedovolil. A nejen mně. Myslím, že jsme se tehdy nějak vůbec nedostali do šance. Pro nás to byl tehdy čtvrtý zápas v šesti dnech, měli jsme toho všichni dost. I proto se dnes směju, když někteří naši trenéři naříkají, že musí hrát pohár, když hrají za několik dnů ligu. Ale s Carlosem to bylo tehdy složité. Před zápasem jsem si říkal, že je celkem malý, tak bych ho mohl aspoň párkrát přeskočit a vyhrát hlavičku.“
Řekl jste „hop“ a nepřeskočil, že?
„Nepřeskočil. Musel jsem se tomu pak smát. On měl fantastický výskok. Už tehdy to byl špičkový obránce, hrál v Realu Madrid. Já tehdy vůbec nebyl zvyklý proti takovým borcům hrát. Co si ale pamatuju, že všechny ty souboje s ním byly férové. Nepoužil proti mně žádný zákeřný zákrok. Stačilo mu to.“
S Brazilci jste tehdy bydleli v jednom hotelu. A nejspíše jste k nim s úctou vzhlíželi, že?
„No samozřejmě. Byli to mistři světa, samé velké hvězdy. Pamatuju si, že náš tehdejší masér se k nim nějak záhadně dostal, jak to udělal, to nevím, a dával jim masáže. Pak se nám chlubil, že má jejich podpisy. My jsme se s nimi potkávali třeba na obědě a všechny jsme je jen okukovali.“
