ROZHOVOR - Tak těžko mu při komentování nikdy nebylo. Z reproduktorů se při jeho proslovech místo nápaditých hlášek a vzrušených výkřiků linula jen slova plná bolesti a zármutku. Robert Záruba mluvil z pódia pomalu, rozvážně, někdy ze sebe obtížně soukal slova nebo se mu zlomil hlas.
Nikdo se na tak obtížnou roli necítil. I jemu trvalo, než se vyrovnal s tím, že má při uctění památky mrtvých hrdinů na Staroměstském náměstí vystoupit. „Chtěl jsem to udělat hlavně kvůli těm klukům. Přišlo mi, že to tak má být,“ svěřil se Robert Záruba těsně po pietním aktu na počest Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka – tří hokejistů, kteří minulou středu zahynuli při leteckém neštěstí.
Jak jste se cítil, když jste musel promluvit při tak bolestné příležitosti?
„Nikdy jsem to nedělal a doufám, že už mě to nepotká.“
Dá se vůbec na něco takového připravit?
„Nedá. Technicky, ani psychicky. Je to hrozný. Než jsem se vůbec nějak vyrovnal s tím, že mám mluvit, tak to trvalo.“
Váhal jste, jestli nabídku uvádět pietní akt máte odmítnout?
„Ne, ne. Chtěl jsem to udělat kvůli těm klukům. Ono to je těžký. Správně by tady měli mluvit hráči nebo trenéři, jenže z nich nikdo nechtěl, nikdo se na to necítil. To je stejné, jako když jsem v den tragédie vystoupil v televizním Hyde Parku. Tam měl asi taky jít někdo jiný. Ale rozumím tomu, že se tam těm lidem v ten moment nechce a že pro ně by to bylo ještě těžší, než pro mě. Takže bez nároku na cokoli jsem souhlasil, že to udělám. Mohl by vystoupit i někdo jiný, ale přišlo mi, že to asi tak má být.“
Lidé, kteří se shromáždili, se zachovali důstojně. Souhlasíte?
„Já si nepřál, aby se z toho stalo nějaké uřvané shromáždění fanoušků. Nechtěl jsem, aby se moc tleskalo nebo skandovalo. Ale všechno bylo takové spontánní, poklidné, takové decentní, že si myslím… Že jo, že to bylo hezký. Teď je důležité, aby rodiny měly svůj soukromý obřad, aby se z toho nestaly nějaké velké manifestace. Velice hezky to promyslela rodina Jana Marka, která část nachystala pro veřejnost, část pro rodinu. To je asi nejlepší možné řešení.“
Považujete za správné, že rozloučení proběhlo i veřejně?
„O tom já nerozhoduji, ale je dobře, že to proběhlo takhle. Je vidět, co hokej pro lidi znamená, že ti hráči jsou pro ně skutečně hrdinové, kamarádi, ti, kteří jim rozdávají radost.“
Máte pocit, že i tahle smutná příležitost lidi spojila stejně, jako když se na Staroměstském náměstí vítali fanoušci s hráči po jejich návratu ze zlatých šampionátů?
„Určitě. I to, kolik se tady sešlo trenérů, hráčů, a taky jací hráči, že si udělali čas a přiletěli třeba až ze zámoří, že se tady sešel opravdu národní tým, tak to je opět důkaz toho, jak hokej lidem dodává pocit sounáležitosti a solidarity. A přitom byla zároveň zachována pieta, která k tomu patří. Svůj výkon vůbec nehodnotím. To bylo katastrofální.“
Proč? Při tak smutné příležitosti ale přece není divu, že se těžko hledají slova a selže hlas. Všechny tři hráče jste sám dobře znal, potkával se s nimi…
„Když se to stalo, tak jsem si neuvědomil, že KHL už brzy začíná. Napadlo mě, že snad letěli na nějaký poslední přátelák, byl jsem přesvědčen, že tam ti kluci ani neseděli. Zní to až sobecky, národně sobecky, že jsem si přál, aby tam ti naši tři kluci, a taky Pavol Demitra, nebyli. Ale po dvaceti minutách se potvrdilo, že tam zůstalo celé mužstvo a tedy i oni. Byl jsem v tu dobu v práci, chystal se zrovna odejít. Najednou jsem se musel vrátit a začít to řešit.“
