Chyběl kousek a bolí to dodnes: Stanley Cup získali hokejisté Chicaga a Ondřej Palát i jeho spoluhráči z Tampy Bay trpěli, když ve vedlejší šatně slyšeli řev vítězů. Český útočník ovšem současně neunikl pochvalám ze všech stran. Od protivníků i od klubového šéfa Steva Yzermana. „Snažím se hrát pro tým, což se mu asi líbí. Takže v tom chci pokračovat,“ říká Palát v rozhovoru pro páteční Sport Magazín.
Už je to deset dní, co jste ve finále Stanley Cupu prohráli s Chicagem. Pořád převažuje zklamání, nebo spíš vnímáte, že už samotná finálová účast se cení?
„Když si vzpomenu na to, jak jsme byli blízko a měli Pohár na dosah, je mi z toho pořád smutno. Ale potom jsme měli týmovou večeři a tam nám všichni lidi z vedení říkali, že i tak to byla skvělá a úspěšná sezona.“
Jenže když stojíte na ledě a vidíte, jak slaví soupeř, takové myšlenky asi hlavou neprobíhají…
„To je hrozné. Ale ještě horší bylo, když jsme se potom v kabině svlíkali a slyšeli, jak vedle všichni řvou a oslavují. To je to nejhorší, co může být.“
Váš respekt ale stoupá v celé NHL. Jak to pociťujete?
„Před víc než rokem mě ještě nikdo neznal, až v minulé sezoně jsem na sebe trošku upozornil, letos taky. A po finále, kdy jsme si podávali ruce, tak mi třeba Jonathan Toews, Patrick Kane nebo Duncan Keith říkali, že jsem skvělý hráč a ať na sobě neustále pracuju. Podobná slova volil i Marián Hossa, ten mi povídal i to, že jsem se jim celou sérii strašně líbil a ať na sobě takhle makám dál.“
Momentálně jste ze všech českých útočníků v NHL nejkomplexnější. Hrajete výborně jak dopředu, tak dozadu. Je to věc, které si na sobě ceníte nejvíc?
„Hraju to, co mám. Na osobní statistiky moc nekoukám, soustředím se na to, aby tým šlapal. A vyhrávali jsme. A jestli budu mít nahrávku a tři góly, nebo nic, je jedno. Hlavně, že vyhrajeme. To je to hlavní. V NHL mají rádi hráče, kteří jsou schopni útočit i bránit. Takže se snažím stát vždycky na dobré straně puku, abychom moc nepropadali. Vracím se. Dělám věci, které jsem se postupem času naučil v juniorce nebo na farmě. Ty zkušenosti mi hodně pomohly.“
V čem nejvíc to bylo obohacující?
„Vyspěl jsem tam především fyzicky. Dva roky jsem kolem sobě pozoroval, jak každý tvrdě maká a bije se o jedno volné místo nahoře. Což byla zkušenost k nezaplacení. Kdybych nebyl v AHL, nikdy bych se do NHL nedostal. Prospělo mi to jak po lidské, tak herní stránce.“
Spousta hráčů má problémy s tím, aby navázali na svoji skvělou první sezonu v zámoří. Vám se to nejen podařilo, navíc jste se předvedl v ještě lepším světle. Čím to?
„Dost lidí mě na to upozorňovalo. Ale já jsem si to moc nebral, snažil jsem se připravit nejlíp, jak můžu. A dál to neřešit. Chápu ale, že ne vždycky to musí takhle vyjít, takže tady teď nebudu prohlašovat, že i další sezona bude výborná. Vím, že se opakuju, ale jediné, co můžu, je na sobě neustále makat. V ničem jiném to není. Mám před sebou třetí ročník a během léta se budu snažit trénovat tak, abych byl nachystaný ještě líp.“
Kompletní rozhovor v pátečním Sport Magazínu
Dále čtěte v pátečním Sport Magazínu
Příběh: Paul Pogba
Světový fotbal: Proč jsou mladí Češi horší než Dánové
Uniklo z facebooku: Pavel Kadeřábek
Můj první gól: Tereza Chlebovská
Infografika: Wimbledon 2015
