Čtyři roky působil v Detroitu, takže nedávno zesnulého Gordieho Howea pravidelně potkával v kabině. „Vždycky z něj vyzařovalo mimořádné charisma,“ vzpomíná na jednu z nejvýznamnějších postav hokejové historie gólman Dominik Hašek. Mr. Hockey se mu dokonce svěřil, že v mládí se chtěl stát brankářem.
V historii Red Wings není slavnější osobnost. Také Dominik Hašek na vlastní kůži poznal, jak byl Gordie Howe, jenž v pátek zemřel ve věku 88 let, v téhle organizaci uctívaný. „Každé setkání bylo neocenitelným zážitkem,“ říká Dominátor, jenž s Detroitem dvakrát slavil Stanley Cup.
Jak často chodil Gordie Howe do kabiny?
„Dvakrát třikrát za sezonu se tam objevil. Prohodili jsme pár slov, bylo to vždycky moc příjemné. Už byl starší, ale pořád při síle. Přišel vznešeně, stál rovně, prostě z něj vyzařovalo, jaká to byla persona. Každý na něj koukal s obdivem, vážili jsme si, že jsme si s ním mohli podat ruku a prohodit pár slov.“
O čem jste se bavili?
„Mně jako brankáři několikrát říkal, že i on sám začínal jako gólman.“
Tak to jste si měli o čem povídat.
„To jo. Vykládal mi o tom, že do devíti let více stál v brance než v útoku, ale potom ho od těch střel bolelo celé tělo, rány byly moc prudké, takže radši šel dopředu.“
Bylo každé osobní setkání silným zážitkem?
„Jednoznačně. Měl velkou ruku, když vám ji podal, byl to pořád silný stisk. Na to se nedá zapomenout. Naposledy jsem ho potkal osobně v roce 2008. Byla to mimořádná osobnost, podle toho se vždycky choval. Dokonce bych od něj někde měl mít podepsaný puk nebo i fotku. Ale abych řekl pravdu, jak jsem v poslední době se hodně stěhoval, ani nevím, kde to mám. Musím to někde najít. Každopádně jsem si hrozně vážil toho, že jsem ho mohl potkat. Bylo to cenné nejenom pro mě, ale pro každého, kdo měl možnost si s Mr. Hockey podat ruku.“
Čím to, že zrovna pro něj se uchytilo tohle oslovení?
„Podle mě to bylo nejenom tím, že hrál do 52 let, ale souviselo to celkově s jeho povahou, jaký byl v civilu. A pokud jde o to, jaký byl na ledě, nebyl jenom střelec, ale i tvrdý hráč, ničeho se nebál. Byl to prostě symbol hokeje. Proto to správné označení Mr. Hockey.“
Rád se díváte na historické záběry, viděl jste tedy v akci i přímo jeho?
„Ano, něco jsem viděl. To, co bylo dostupné. Každý si ho nejvíce bude pamatovat jako toho, kdo hrál do 52 let. To si, myslím, bude neopakovatelné. A sám pro sebe si říkám, jak je to možný, vždyť on i v tomhle věku pobral přes čtyřicet bodů… Takže tahle vzpomínka na něj mě bude provázet vždycky. Stejně jako pojem Gordie Howe hattrick. Když někdo dá gól, přihrávku a ještě se popere. To byl přesně on. Střelci většinou takoví nebývají, on hrál nebojácně, srážky s ním bolely. Byl několikrát v nemocnici, měl vykloubené rameno, otřes mozku, spoustu šrámů. Ze všeho se ale vždycky dokázal dostat. A co jsem se bavil s pamětníky, kteří s ním hráli, tak opravdu to byl v padesátých a na začátku šedesátých let nejlepší hráč NHL.“
Byl právě on i inspirací pro vás, abyste dokázal chytat do 46 let? Nechtěl jste vydržet ještě déle?
„To zase ne. Nebylo to tak, že bych si říkal, že chci hrát tak dlouho jako on. Mr. Hockey měl fantastickou motivaci, protože si chtěl zahrát se svými dvěma syny, což se mu nakonec podařilo, poslední sezonu v Hartfordu si splnil sen. A musel hrát sakra dobře, když dokázal získat přes čtyřicet bodů. Navíc v podprůměrném mužstvu. Každopádně vidina, že si zahraje po boku obou svých kluků, ho hnala dopředu. To je krásná motivace.“
