Dvě věci k němu patří. Neodmyslitelně. Zející díra mezi zuby, když se usmívá. A pumelice, kterou gólmani tuze neradi chytají. A vlastně ještě jedna vlastnost. Buldočí vůle. Útočník Martin Frk se po letech marného dobývání NHL dobušil na vrata Detroitu. „Trpělivost se vyplatila,“ popisuje svůj příběh muž, který zatím za Red Wings odehrál v sezoně všechny zápasy.
Potácel se po farmách. V jednu chvíli byl poslaný ještě níž. Neklaplo to ani v Carolině. Hlavou se mu honily různé myšlenky, ale nejsilněji nakonec promluvila ta, která říkala: „Vydrž!“ Vydržel. Teď je všestranný útočník Martin Frk součástí Red Wings, v 17 zápasech si připsal 9 bodů (6+3). Rozhovor probíhal ještě před zápasem v Calgary, v němž nakonec Detroit prohrál 3:6. Ale číslo 42 skórovalo. Dorážkou při přesilovce.
Sedíte v kabině Red Wings, stále to s vámi cloumá?
„Je to super! Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se sem dostal, takže je to parádní. Jsem za to moc rád. Stejně jako celá rodina. Užívám si to každý den. Vlastně mi to pořádně ještě nedochází… Doufám, že tady zůstanu co nejdýl!“
O čem váš příběh svědčí?
„Hlavně o trpělivosti. Jde o to, aby na tom byl člověk psychicky dobře, protože není žádná sranda se sem dostat. Můžete být fyzicky výborně nachystaní, ale rozhoduje psychika. Ta vás musí podržet, když se nedaří. Za poslední dobu jsem se hodně věcí naučil. Zlepšilo mě to jako hráče, ale i mimo led.“
V čem nejvíc?
„Nikdy nic nevzdat, pořád si jít za svým cílem. Byla to dlouhá cesta, ale jsem za ni rád. Jak jsem to vydržel. I to, jak jsem se k tomu postavil.“
Kdy vám bylo nejhůř?
„Asi první a druhý rok poté, co jsem přišel z juniorů. Bylo období, kdy jsem hrál v ECHL (East Coast Hockey League), vrtalo mi hlavou, proč nejsem ani na farmě. To fakt nebylo vůbec snadný. Ale vydržel jsem. Pořád jsem dělal to, co po mně chtěli, zlepšoval jsem se. Nakonec mě osud zavál až sem. Konečně do kabiny Detroitu.“
Přitom se zdálo, že prokousat se do nabitého kádru tady není nikdy lehké.
„To mi říkal každý, že je to nejtěžší organizace na to, aby se člověk prosadil. Jsem moc rád, že se mi to podařilo. Můžu sedět vedle kluků, na které jsem se díval vždycky v televizi. Je to úžasný. Ani nevím, jak to popsat.“
Pořád jste z toho paf?
„Je to úžasný. Když jdu na zimák, říkám si, že přesně o tom jsem snil. A teď si to prožívám. Chci z toho každý den vytěžit maximum.“
Vyspěl jste ještě v Detroitu?
„Určitě ano. Jak už jsem říkal - hlavně jsem vypiloval psychiku. I když po vás trenér chce něco, do čeho se vám moc nechce, posune vás to dál, když to děláte. Hodně věcí jsem se naučil, jsem o hodně komplexnější hokejista než dřív.“
Bylo hodně těžké si získat u Red Wings v této sezoně relativně pevnou pozici? Zatím jste odehrál všechna utkání.
„Pořád si říkám, že místo nemám stoprocentní. Do každého tréninku i zápasu jdu s tím, že se o to pořád rvu. Máme zatím jenom sedmnáct utkání, sezona je dlouhá, vím, že se na moji pozici mohou dostat jiní. Je celá řada kluků, kteří udělají cokoliv, aby tady byli místo mě. Znám to moc dobře. Takže si uvědomuju, že musím pořád makat. Při zápasech i při trénincích. Vím, že i na ně se tady všichni koukají. Rád bych se tady udržel co nejdýl. Nebo se i dokonce dostal do lajny, která dostává ještě větší prostor.“
Pomáhá vám i povaha bojovníka?
„To jo, změnil jsem se. Dřív jsem byl takový, že když jsem moc nehrál, ani mi to tolik nevadilo. Teď jsem vděčný za každou minutu na ledě. Snažím se o ni rvát, vždycky chci něco vymyslet, jak mužstvu pomoct. Ve čtvrté lajně někdy dostanu víc prostoru, někdy míň, ale dělám maximum, abych to využil.“
Pokud člověk vidí vaše body, tak se vám to daří, ne?
„Nemůžu si stěžovat. Měl jsem období, kdy jsem osm zápasů neměl ani jeden, ale ani z toho jsem si hlavu nedělal. Takhle to v hokeji chodí, nikdo není dokonalý, aby bodoval v každém utkání. Hlavní je, aby se vyhrávalo. A byla dobrá nálada.“
Dělovka zajímá i novináře, Mrázka s Howardem šetří
Proslulá je hlavně vaše tvrdá rána, je to téma i pro zámořské novináře?
„Občas se mě na to zeptají. Jestli jsem ji v mládí trénoval a jak je to vůbec možné, že mám takovou střelu.“
A piloval jste ji?
„Když jsem byl malej, střílel jsem normálně na bránu, ale to dělá každý. Takže jsem se tomu nevěnoval nijak speciálně. Myslím, že jsem se s tím prostě narodil. Jinak si to neumím vysvětlit. Až postupem času jsem ji piloval při tréninku.“
Změřil jste si někdy rychlost rány?
„Ne, zatím nebyla šance, ale věřím, že jednou to klapne. Docela by mě lákalo zjistit, jak jsem na tom v porovnání s ostatními.“
Šetříte brankáře při tréninku?
„Je pravda, že někdy musím ubrat, aby měli šanci si puky osahat. A abych je nezranil, takže ubírám především při ráně z první. Hlavně není důvod, abych jim pálil kolem hlavy. Spíš jsem v klidu, aby kluci v bráně měli šanci se dostat do tempa. Zápěstím střílím normálně, ale jinak to trošku mírním. A můžu to pak pilovat, když v brance nejsou.“
VIDEO: Dělovka Martina Frka už si v zámoří získává renomé
Vnímáte, že právě střela je vaší hlavní předností?
„Dá se říct, že jo. Pomáhá mi, zkouším z toho vytěžit maximum, proto dostávám šanci i při přesilovce. Když je příležitost, musím být ten, kdo pálí.“
V klubu působíte ještě s gólmanem Petrem Mrázkem, jakou jste vytvořili českou dvojku?
„Máme pohodičku, hodně se zasmějeme. Je tady i Slovák Tomáš Tatar, takže jsme hodně spolu, chodíme na večeře, je to super. Moc mi pomohli, přeci jenom už jsou tady delší dobu, takže vědí, jak to tady chodí. Jsem za to moc rád.“
Patří k vám i výrazná díra mezi zuby, když se smějete, je hodně vidět. Nevadí vám to?
(směje se) „Vůbec ne. Je mi jedno, jak vypadám. Mám někde nasazovací zub.“
Ale nepoužíváte ho?
„Ne, tak dva tři měsíce jsem si ho nedal. Jsem línej. (směje se) Při zápasech je to zbytečný, kdo ví, kdy přijde zase nějaká rána. Je to tvrdý sport. O tenhle zub už jsem přišel před několika lety. Ale neřeším to, takový je hokej.“
