Už zase patří ke klíčovým bekům Toronto Maple Leafs. Na ledě tráví kolem dvaceti minut na zápas a kouč Mike Babcock básní, jak je český tvrďák pro tým důležitý, hlavně v defenzivě a při oslabeních. „Kdybych poslouchal jen doktory, mám berle ještě teď,“ vrací se s příznačným nadhledem Roman Polák k měsícům, kdy nemohl hrát. Po úrazu v dubnovém duelu play off mu hrozil i konec kariéry. V pravé noze, kterou měl zlomenou, nosí šrouby. Ale vrátil se. A zase hraje.
Podpis roční smlouvy s Torontem považuje za velké vítězství. Roman Polák je opět pilířem obrany týmu, který se během dvou let vyhrabal z podzemí až na výsluní a má ty nejvyšší ambice. V rozhovoru pro deník Sport se o svém těžkém zranění a jeho důsledcích rozpovídal 31letý rodák z Ostravy velmi otevřeně. Včetně pěti dnů, které strávil v morfinové mlze, a třech měsících, kdy si nemohl podat ani talíř.
Po útrapách způsobených zraněním jste se dokázal vrátit. Jste hodně vytížený, mužstvo šlape. Takže můžete být spokojený?
„Zatím to je dobrý, i když doktoři mi nechtěli otevřeně nic říkat, sami nevěděli, jestli ještě bude možné, abych se vrátil, jestli vůbec ještě budu k něčemu, abych mohl dál dělat vrcholový sport. Chtěl jsem sám sebe přesvědčit, že se po tom zranění dokážu vrátit, že to zvládnu a někde podepíšu. To byly dva cíle, které jsem si kladl. Přes léto jsem se snažil na sobě makat, co to šlo. A hlavně jsem zkoušel taky zůstat co nejvíc pozitivní, ačkoli na mé situaci nic pozitivního nebylo. Tak nějak jsem se k tomu ale snažil přistupovat s optimismem, že to ještě vyjde. A nakonec se to povedlo.“
Ale potom jste stejně jako na začátku předchozích sezon musel přesvědčovat trenéra Babcocka, že do sestavy patříte. Klub nasazoval další mladé hráče, vy jste se navíc vracel po vážném úrazu. Všechno zase nějakou dobu trvalo. Byl to těžký návrat?
„To ano, ale tentokrát jsem byl i trošku rád, protože bruslit jsem začal až asi deset dní před zahájením kempu. Možná bych to ani nenazýval bruslením. Tak nějak jsem to tam odchodil, strávil hodinu na ledě a potom se nemohl celý den postavit na nohy. V kempu to pokračovalo podobně. Jen se o mě staralo víc lidí. Klub se zachoval hodně hezky. Už tím, že mě pozvali na kemp, i když jsem neměl smlouvu. Babcock řekl masérům a kustodům, ať se o mě starají, jako bych byl normálně součástí týmu. I když jsem s ním neměl nic společného, chovali se moc hezky. Prý když budu potřebovat cokoli, tak ať mi vyhoví. Absolvoval jsem různá cvičení, posiloval nohu, aby byla zase dobrá. Hodně mi to pomohlo, stejně jak se ke mně pěkně chovali v klubu.“
Když jste ještě nevěděl, co bude dál, napadlo vás, že může přijít i konec?
„Určitě. Hlavně v létě. Vkrádaly se černé myšlenky, přemítal jsem, jestli vůbec zvládnu se vrátit, kdy a jestli to vůbec půjde. Při takovém zranění člověk nikdy neví, jak se to vyvine. Kdybych měl možná o třicet kilo míň, tak by se dalo něco dělat. Ale s tou mojí váhou a zátěží, jaké jsou následkem toho vystavovány kotníky, jsem nemohl tušit, co bude. Napadalo mě leccos, i když ne často. Sem tam. Tak třikrát za celé léto jsem měl depku, propadal ponurým náladám. Ale i to stačilo. Měl jsem však kolem sebe kamarády, rodinu. Díky nim se mi dařilo na to zapomenout. Rodina mi od toho pomohla.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
