Už jako šestiletý chodil do šatny Toronta Maple Leafs, kde hrál jeho táta. Syn olympijského vítěze Kristián Reichel by jednou chtěl dveře některého z týmů NHL otvírat denně jako regulérní hráč. Jinak se ale srovnávání se svým slavným otcem vyhýbá, ani Reichel starší o rodinném paktu nezapřádá konverzace rád. Syna jako trenér reprezentační osmnáctky vede na Hlinkově memoriálu.
Mimiku mají hodně podobnou, tón hlasu rodinné vazby nezapře. Kristián Reichel je sice o šest centimetrů vyšší než jeho otec Robert Reichel, jediným opravdu výrazným rozdílem mezi oběma je ale držení hole. Kapitán zlaté generace byl levák, následovník drží hůl napravo. „Aspoň v něčem se odlišuju,“ směje se.
Uvědomujete si, jak náramné jste dostal hokejové geny?
„To asi nemůžu říct já. Když se podívám kolem sebe v reprezentaci, jsou tady všichni hráči stejní, nikdo nevyčnívá.“
Náskok ale máte, ne? Málokomu se podaří si ve dvanácti letech zahrát s Jaromírem Jágrem, jako se to stalo vám v tátově rozlučkové exhibici v Litvínově.
(směje se) „Byl to hezký pocit a hlavně velké štěstí, že mě tam táta vzal na jednu třetinu. To se nestane každý den a už se to stát nemusí. Leda bych se já musel fakt hodně zlepšit a Jágr hrát do padesáti... (smích) Pravda, tehdy jsem si to užil.“
Co se vám vybaví z hraní s Jágrem?
„Zase tolik jsme se na ledě nepotkali a já jsem byl strašně nervózní. Hrálo se před sedmi tisíci diváky, to bylo něco neskutečného. A to mě zkušení hráči ještě uklidňovali, že sedm tisíc není tolik.“
Jaké máte vzpomínky na tátovo angažmá v Torontu, kde hrál do vašich šesti let?
„Pamatuju si na zápas, kdy si dal přes celé hřiště do prázdné brány gól při power play. Seděl jsem na tribuně, říkám si, kdo ho dal, a on to táta! Jinak mám z Toronta takové rozmazané vzpomínky. Na kluky v kabině, že mi dávali žvýkačky, vybaví se mi kustod Brian Papineau, z hráčů Bryan McCabe a Tomáš Kaberle. V tu chvíli mi to nedocházelo, byl jsem malý. Když si to vybavím teď, je to hezký pocit.“
Koho z hráčů jste tehdy obdivoval?
„Líbil se mi Matt Stajan, časem to pak byl jasně táta. To byl můj hokejový vzor. K tomu se mi herně líbilo od každého něco.“
Co z hokejových dovedností jste dostal do kolébky?
„Podíval jsem se na nějaké buly, co táta hrál, sledoval jsem jeho pohyb při najíždění, protože hraju centra jako tehdy on. Vzal jsem si i jeho číslo. Táta jich vystřídal hodně a já používám jeho poslední, dvaadvacet.“
Kdy poprvé jste zjistil, co provedl Kanadě při penaltovém rozstřelu v Naganu?
„Těžká otázka. (úsměv) Možná v sedmi osmi letech, dřív ne. Narodil jsem se pár měsíců po Naganu, až časem jsem se zpětně dozvídal, co se tehdy všechno odehrávalo.“
Je vám známo, že kdysi hrával skvělý mládežnický útok Jágr, Reichel, Holík?
„Četl jsem tátovu knihu a vím, že to byla velice úderná lajna.“
Teď pod jeho vedením reprezentujete. Je to svazující?
„V zápasech, v nichž se mi nedaří, trochu ano. Ale jsem na to víceméně zvyklý. Táta mě trénoval už v mladším dorostu a v juniorech, není to nic nového. Ke všem je stejně přísný, nikoho neprotežuje.“
Vnímáte, že pro syny slavných otců je náročné se prosadit?
„Nějaký tlak si uvědomuji. Všichni mě s tátou srovnávají, jestli jsem lepší nebo ne. To si nemůžu brát. Svazovalo by mě to a byl bych horší.“
Berete probíhající Hlinkův memoriál jako důležitý krok v kariéře?
„Pro každého z nás je otázkou prestiže zahrát si na tak velkém turnaji, který je přirovnávaný k mistrovství světa. Musím na sobě ale dál makat. Konec to rozhodně není.“
Co je vaším cílem?
„Chtěl bych si zahrát za áčko v Litvínově a pak se uvidí. Mým snem je zkusit NHL, jako ji okusil táta. Prvním úkolem v mém životě je ale maturita. Tu chci zvládnout. Jestli mi pak dá áčko v Litvínově šanci, jestli na to budu mít, tak bych tam chtěl nakouknout.“
