Mládež je ve stavu klinické smrti. A nikoho to nezajímá, děsí Antoše
Extraliga otevřela výdejní okénko přes živé televizní přenosy a streamy, k životu se probírá také Chance liga. Na první pohled se český hokej odpojuje od přístrojů a začíná dýchat sám. Realita je krušnější. Nástupci nynějšího osazenstva elitních soutěží úpí pod státním embargem na pohyb. Prostředí mimo extraligu je mnohde otrávené jako Bečva. „A nevidím světlo na konci tunelu,“ reaguje Milan Antoš, trenér dorostu pražské Slavie a expert ČT. V zamčené části článku najdete i pohled dovednostního kouče Richarda Kovaříka.
Leckteří manažeři, trenéři či rodiče dnes s prstem na mapě pátrají po zimácích v Maďarsku či Polsku. Německo už zavřelo. Česko? Hodně nahlas mlčí. „Obrovskou chybou celého našeho hokeje je absolutní důraz na profesionály a do očí bijící odstranění mládežnického sportu. Je to zarážející a nepochopitelné,“ deptá Milana Antoše.
Co se honí hlavou kouči mládeže, která má zakázáno sportovat na ledě a nejspíš ještě dlouho mít bude?
„Někdo to nazval trefně klinickou smrtí. Toho přirovnání se držím i já. Když se ohlédneme zpět do období první vlny nákazy, zjistíme, že už zastavení soutěží v březnu bývalým ministrem zdravotnictví se zcela minulo účinkem. Bylo zbytečné. Jedna sezona se škrtla, teď škrtáme další. Jde o totální a katastrofální zásah. Je mi líto všech, na které to má dopad.“
V čem podle vás bylo zbytečné zastavení soutěží na jaře?
„Z dnešního pohledu bylo jednoznačně zbytečné. Vždyť nám tenkrát klíčoví lidé tvrdili, že mají vše pod kontrolou a že vědí, co dělají, co bude. Dnes víme, že epidemiologové a další experti netušili vůbec nic. V porovnání s nynější situací bylo na jaře pár nakažených, play off všech kategorií se mohlo dohrát. Klidně s omezením, ale dohrát. Mít k dispozici relevantní data a projevit schopnost akce, mohli jsme se dobře připravit na stávající ročník, vyrazit do něj klidně se zkrácenou verzí, s nějakým plánem. Takhle je to zase všechno špatně.“
V branži zaznívají kritické hlasy, že si nikdo odpovědný nedal práci najít řešení pro ponechání mladých sportovců na ledě, byť v omezeném režimu. Že se vše šmahem vypnulo a nazdar. Není znát tlak na stát, aby pochopil, co hrozí po jeho krocích. Jak to vnímáte vy?
„Na rovinu říkám, že jsem strašně zklamaný z přístupu Národní sportovní agentury a pana Hniličky. Zastavili jsme sport dětí a jen čekáme na zázrak, který nepřichází. Ani nemůžeme, protože se podle mě málo dělá pro to, aby se
