Hadamczik před MS: Řeči o zlatu nemám rád

Poslední přípravný tábor před odjezdem na Slovensko se rozjel ztuha. Trenéra Aloise Hadamczika vytočilo slabší zázemí v pražské O2 Areně. Do toho přišla porážka v poslední generálce s Kanadou 2:4. Jistá nervozita je tu. Ale ta před šampionáty bývá každý rok.



Mistrovství světa je pro trenéry hlavně stres. Dokážete si takovou akci aspoň chvíli užít?
„Užít? (přemýšlí) Atmosféra na mistrovstvích obyčejně bývá hodně dobrá, ale co si budeme povídat, jste pod tlakem. Zápasy jsou náročné. Jeden jde za druhým. Řadu věcí neovlivníte, proto se musíte maximálně věnovat tomu, co je ve vaší moci.“

Například?
„Tréninkový proces, aby kluci nebyli unavení. Což pro letošek platí dvojnásob. Sehráli jsme deset přípravných zápasů, to je hodně. Rozumím tomu, že musíme plnit sponzorskou kvótu, ale tohle číslo už je moc. Musíme si sami jasně říct, co je důležitější. Zda forma hráčů pro mistrovství nebo vyhovění našim sponzorům.“

Kanada sehrála dvě utkání před Bratislavou, kolik by stačilo vám?
„S pěti bych si naprosto vystačil. Bohatě. Dejme tomu, že zápasy s Norskem a Běloruskem byla půlka týmu jiná než v současnosti. Euro Hockey Tour beru, ale Kanadu bych už nepotřeboval.“

Neřešili jste v Praze na poslední chvíli mnoho zbytečných starostí? Začalo to zamknutou kabinou a umístěním v náhradní…
„Nakonec se ukázalo, že to celé pokazila společnost, která nám připravuje v O2 Areně veškerý servis. Pokud nebyli schopni zajistit náležité podmínky, měli to hnát výš. Což neudělali. Nám to zkomplikovalo situaci, přišli jsme o regenerační proces pro kluky, kterým by se bazén, posilovna, kola a další věci hodily. To mě naštvalo. Že jsme sami proti sobě.“

Nepřijde vám, že se zaobíráte věcmi, které náleží jiným? Tohle přeci nepřísluší trenérům. Ten má řešit nominaci a ne se rozčilovat nad zamčenou kabinou.
„Já vím, ale já jsem trenér, který chce, aby všechno fungovalo, aby kluci měli co nejlepší podmínky k výkonu. Mě trápilo už to, že musíme plnit náročný program a hrát s Kanadou. A do toho nám dají šatnu, kde nic není. Všechno se to sečetlo. Každý přeci ví, že unavený hokejista nemůže podat výkon. Fotbalista sehraje zápas a pak dva týdny vyklusává. My jsme za týden odehráli čtyři zápasy. Já nemůžu do kluků hučet, ať pořád hrají naplno, když vidím jejich program a chápu, co je to fyziologie. Tělo potřebuje orazit, jinak se zasekne a nenaděláte nic. Ale svaz potřeboval peníze, tak se to hrálo.“

Roman Červenka s Aloisem Hadamczikem • Pavel Mazáč Sport

Všiml jste si na hráčích, že by je slabší servis rozladil?
„Bylo to na nich znát. Z NHL jsou zvyklí přijít k hotovému, vše mají připravené, nemusejí se o nic starat. Tady přijdou a my pro ně nemáme ani kolo, nemůžou si zacvičit. Pak tady chodíme po chodbách, koukáme na sebe.“ (kroutí hlavou)

Co vás spolehlivě uklidní v Bratislavě?
„Přístup hráčů k tréninku. To, jak jsou komunikativní, kompaktní, soudržní. Samozřejmě, že pár kluků bylo nervózních, protože cítili, že nominaci nemají jistou. To se nedá nic dělat. Ale když šlo do tuhého, všem jsem to jasně podal. Nejsem alibista, abych se schovával někde v rohu, poslal za nimi člověka, který jim vyřazení oznámí a čekal schovaný, až dotyčný odejde z týmu. To se musí pěkně napřímo. Někdo to vezme, jiný ne. To je úděl trenéra.“

Vycítíte předem, že šampionát půjde ztuha, nebo naopak, že by mohl dopadnout dobře?
„Tohle nefunguje. Protože každý zápas je jiný. Kluci perfektně hráli v Brně, s Kanadou to posléze bylo slabší. Střídá se to. Není to tak, že by jeden pocit přetrvával delší dobu.“

Co je větší stres: pokud z mnoha dobrých hráčů musíte některé propustit, jako nyní, anebo opačně, když se vám špičkových hráčů před akcí nedostává?
„Dobrá otázka… V Rize 2006 se kádr sestavoval hodně těžko, ovšem najednou se to obrátilo. Přijel Tomáš Kaberle, David Výborný, Zbyňa Michálek, Plekanec, Bulis… A my šli nahoru. Ze smíšených pocitů se rázem vyklubaly příjemné. Nikdy dopředu nevíte, jak se to bude vyvíjet.“

V Praze jste kladl na srdce Martinu Havlátovi, aby přidal. Že mu jinak nemůžete garantovat šampionát. Mnohé to zarazilo, účast tak dobrého hráče se automaticky očekávala…
„Já vím. Ale nešlo jinak. Mistrovství světa je o aktuální formě, o vzájemné důvěře. Proto jsem některým hráčům říkal rázně: „Hele, nemůžu čekat, až se rozstřílíš. Já potřebuju tvůj špičkový výkon hned teď! Proč bych měl věřit tomu, že když hraješ v úterý a ve čtvrtek špatně, že to bude v sobotu dobré?“ Potřebuju na něčem pevném stavět. Co bylo v únoru, to už je teď pasé. To máte stejné jako když mi někdo řekne, že teď sice nemá formu, ale že ji měl v lednu a proto si nominaci zaslouží. Takhle to nefunguje.“



Co myslíte, hráči si vaše rady berou k srdci, anebo je odkývají a myslí si své?
„Říkat jim, že umí hrát hokej, to oni vědí. Ale že je hokej o síle, bolesti a vůli posunout práh bolesti dál, to se hráčům musí občas připomínat. Protože bez těchto vlastností nejde nic vyhrát.“

Drtivá většina nominovaných hokejistů hraje ve svých klubech v elitních formacích. Je náročné přesvědčit půlku z nich, že jim podobnou výsadu v reprezentaci nemůžete garantovat?
„Klukům jsem povídal, že někdo bude hrát přesilovku, další oslabení a jiní budou náhradníky. Ve fotbale taky reprezentanti sedí na střídačce. A že jich je… Musí se to brát. Být zrovna v určitou chvíli mimo sestavu není ostuda, ale jedna z rolí. Když ji nepřijmete a nedokážete se s ní poprat, pak tady nemáte co dělat.“

Nakolik týmu pomůže, že hraje skoro doma v Bratislavě?
„To je hodně pozitivní. Jenom škoda, že lístků není moc. Hala v Bratislavě není bohužel největší.“

Co pro vás osobně bude úspěchem na turnaji?
„Já rozhodně nepovedu velkohubé řeči o zlatě a medailích. Chceme vyhrávat a jít postupně. S tím do toho jdeme. Kam dojdeme, tam si řekneme, čeho jsme dosáhli. Před rokem se nejelo pro žádnou z medailí a přivezlo se zlato. Potřebujete štěstí a to velkohubí nemívají. Ano, chceme dojít co nejdál, ale tvrdit tady, že nás zajímá jen zlato, to nemám rád.“

V Bratislavě ve vašem hotelu nedavno okradli Slováka Demitru. Budete opatrnější?
„Uděláme to jako na vojně. Postavíme na patro dva lidi, co hlídají. Dva bdí, dva spí. Jako na muničáku.“ (usmívá se)

Napadlo vás, že v Brně na Českých Hrách jste vlastně poprvé s reprezentací vyhrál turnaj?
„Pomyslel jsem na to. Zvlášť v Euro Hockey Tour těch výher moc nemáme. Naposledy to byl snad Vláďa Růžička v Karlových Varech. A předtím dlouho nic. Já se k tomu Brnu musím vrátit. To byla nádhera, co nám fanoušci připravili. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších hokejových pocitů v životě. Na Kometě bývá kulisa podobná, ale tady Kometa nehrála. Fantastické! I kvůli lidem chtěl Jarda Jágr hrát třetí zápas, ačkoli jsme byli domluveni na dvou. Svým startem jim chtěl poděkovat.“



Jágr si před každým šampionátem naoko stěžuje, v jak strašidelné je formě a že nemá ambice být lídrem. Přitom to je pokaždé jinak. Bavili jste spolu o jeho pozici v Bratislavě?
„To není třeba. Jeho přístup mluví za vše. A že si stěžuje na formu, to má něco do sebe. Je lepší říkat, že žádná není a dát šest bodů ve třech utkáních. Než vykládat, v jaké je pohodě a pak skončit pod stolem… Jarda je takový, že si večer dvakrát přidává, pak na led vlítne dvacet Čechů, dvacet Rusáků a on všechny převyšuje o dvě třídy.“

Nedávno jste od sebe rychle odmrštil zprávu o vašem možném odchodu do Omsku, kde Jágr působí. To proto, abyste si nemotal hlavu jinými a docela lákavými možnostmi?
„Já mám u národního týmu platnou smlouvu pro tento i příští rok. A rád bych ji dodržel. Nějaký kontakt tam byl, ale já si chci udržet čistou hlavu pro mistrovství světa. Když mi různí agenti řeknou, že pro mě mají nabídky z Ruska, jako třeba teď, zeptám se, odkud to je, ale to je vše. Nároďák je pro mě obrovská hrdost a čest. I z toho důvodu, že jsem jako hráč nikdy za reprezentaci nehrál. V tom to mám oproti druhým trenérům jiné. A o to víc si té možnosti vést nároďák vážím. Ten Omsk byl ve hře už delší dobu, ven to vylezlo později. A já byl rád, že se to neví a neřeší. Poslední zkušenost s přestřelkou kolem Vítkovic mě odradila od nějakého rozmlouvání do novin. Úplně zbytečně se to medializovalo a udělala umělá aféra.“

Vítkovičtí tehdy horlivě reagovali na vaše výroky o nastavení systému v klubu. Vás to pořád štve?
„Lidé, kteří moji práci znají, vědí, že jsem do klubu přišel v době, kdy hrál play out. Přivedl jsem nové hráče, zabudoval je, nastavil podmínky pro růst týmu. A to třeba i tak, že jsem zakázal lidem z vedení, aby ve všelijakém stavu chodili do kabiny a tam dělali dusno. Kabinu jsem si začal řídit sám. Změnil jsem prémiový řád, od té doby byly jen cílové odměny. Což taky pomohlo. Ze spodku tabulky jsme se rok na to vyšplhali do sedmého zápasu čtvrtfi nále se Slavií. Kdo to nevidí, jeho věc. Pokud není pravda ani to, že jsem brankáři Štěpánkovi dal pořádnou šanci v áčku na úkor Pince a on se vypracoval tak, že do pokladny přitekl z Petrohradu milion dolarů, tak pak už nevím… Kdyby si pan Černík (prezident klubu) a Trličík (kouč) pozorně přečetli článek, dojde jim, že jsem oba chválil. Ale nevyplatilo se mi to.“

Mojmír Trličík prohlásil, že se s vámi názorově rozešel, ale že dál to nechce rozebírat. O co jde?
„Nevím. Faktem je, že já jsem po něm nepřebíral tým, který by hrál dobře. On po mně jo.“

V jednom z rozhovorů jste se zmínil, že ve vítkovické knize vydané k výročí 80. let klubu, chybí dvě sezony, ve kterých jste tým dovedl ke stříbru a bronzu.
„Ano, nevymýšlím si. Smutné není to, že ignorovali moje působení u týmu, ale oni vymazali svoji historii, navíc ozdobenou medailemi. Tím uráží fanoušky. Ten, kdo si tu knihu koupí, by měl mít právo požadovat peníze zpět.“