Hrdina dvacítky Mrázek: Chtěl jsem, aby na mě babička střílela

Každý zápas čelil desítkám střel, statečně držel svůj tým, i když si v klíčovém zápase s Američany bolestivě narazil kyčel. Těžkosti však dokázal překonat, český celek stanul na pokraji senzace. „Ale kdyby kluci nemakali na sto procent, nemuseli jsme tam být,“ řekl v rozhovoru pro Sport největší hrdina.

Vaše cesta na šampionát byla poměrně komplikovaná. Těšil jste se, nebo byste raději trávil vánoce doma?
„Měl jsem hroznou radost, že se to povedlo. Hrát mistrovství světa v Kanadě, před plným stadionem a proti takovým soupeřům, to se hned tak nestává.“

Jak vám bylo, když jste předtím z vyšší moci nemohl dvakrát jet šampionát?
„Osmnáctky před dvěma lety jsem si tak nebral, ale loni mě to zklamalo. Strašně jsem se těšil, nakonec to nedopadlo. Měl jsem pak týden volno, odletěl domů a prázdniny mi prospěly. Po návratu do juniorské OHL jsem vychytal snad tři nuly ve čtyřech zápasech.“

Hráči se během šampionátu často zmiňovali, že nebýt vás, neprošel by český tým ani do čtvrtfinále. Těšila vás taková pochvala?
„To ano, ale těžko říct... Kdyby kluci nemakali na sto procent, nezahráli výborně proti Americe i Rusům, tak jsme tam taky nemuseli být.“

Publikum jste si podmanil nejen výkony, ale i svojí bezprostředností, tím, jak se umíte radovat. Jste takový běžně nebo vás podnítily reakce diváků?
„Naopak si myslím, že jsem spíš klidný. Ale strhly mě ty neskutečné emoce. V zápase s Američany to bylo vyhecované už po penaltě, co jsem chytil. Když jsme z protiútoku dali na 3:2, diváci byli jak u vytržení. Snažil jsem se pak udělat i nějakou show, už kvůli těm lidem.“

V některých médiích vám vyčetli, že vaše vítězoslavná gesta jako pumpování rukou byla nevhodná, že jste jimi znevážil soupeře. Vnímal jste tyhle reakce?
„V některých novinách to rozmazávali, ale třeba na kanálu TSN v tom neviděli nic špatného, vzali to tak, že jsem byl v euforii. A Američani? Ti si mohli říkat, co chtěli. Jediný, kdo se zachoval normálně, byl jejich trenér, který přiznal, že byla pouze jejich chyba, že prohráli.“

Jste zklamaný, že jste nakonec nedošli ještě dál než do čtvrtfinále?
„Velmi. Hlavně po zápase s Ruskem, protože k postupu chyběl opravdu kousek. Ale kdyby nám před turnajem někdo řekl, že budeme hrát o páté místo, tak bychom to brali všema deseti. Na tenhle turnaj budu vzpomínat jen v dobrém. Takový se mi ještě v životě nepovedl. Spousta zákroků v každém zápase, vynikající publikum. Na to se nezapomíná.“

Hodně gólům jste zabránil, ale najde se nějaký, kterého litujete?
„První gól proti Rusům padl tak zvláštně. Ale nevím o žádném, který by byl vyloženě špatný.“

Výsledky celého týmu stály hlavně na vás. Jak jste se s tím vyrovnával?
„Nervózní jsem nebyl. Na takové zápasy jsem zvyklý, v bráně bývám v pohodě. Dokážu se taky naštvat, ale spíš se snažím zůstat pozitivně naladěný, v poklidu se soustředím na puk. To třeba na Dominika Uhra byl vypsán větší kurz, že dá gól, než na mě, že ho dostanu (se smíchem ukazuje na spoluhráče z reprezentace).“

Chtěl jste chytat odjakživa? Jak jste se k tomu vůbec dostal?
„Taťka hrál fotbal, ale já chodil pořád bruslit na rybníky u nás v Porubě, co máme u domu. Odmalička jsem stál pořád v bráně, doma jsem pořád lezl po kolenou a chtěl, aby na mě babička střílela. Chvíli jsem byl i útočník, ale od první třídy už jen chytám. Učit mě to začal táta, díky panu Kalmusovi jsem se dostal do Vítkovic.“

Petr Mrázek zase kouzlil. Ve vyložené šanci si na něj nepřišel Kosov. • Reuters

Zaujal vás někdo z tamních brankářů?
„Jirka Trvaj. Výborný brankář byl taky Martin Prusek, chytal NHL v Ottawě. Setkal jsem se s ním před sedmi lety, když jsme hráli mládežnický turnaj. Našlo by se hodně českých gólmanů, kteří v té době zářili. Můj vzor byl taky Dominik Hašek, ačkoli má dost jiný styl. Když vychytal zlato v Naganu, chodil jsem do školky, táta mě nechal doma a dívali jsme se spolu na hokej.“

Ale jednoho brankáře v rodině už máte, že? Jakub Štěpánek žije s vaší sestrou Lenkou...
„Poprvé jsme se potkali, když ještě chytal nižší soutěž. Neskutečně na sobě dřel, za pět let udělal ohromný kus práce. Voláme si, občas si po zápase napíšeme zprávu. A v létě jsme nerozlučná dvojice. Hrajeme fotbálek, trénujeme spolu.“

Třetím rokem působíte v zámořské juniorce. Odešel jste, abyste byl víc na očích?
„Zvažovali jsme, co by pro mě bylo nejlepší. Já se rozhodl odejít a rodiče mě podpořili. Nakonec jsem rád, že to tak dopadlo. OHL je pro brankáře super liga, když dá trenér Evropanům šanci se ukázat a jim se daří, pak jsou kluci na očích skautů NHL, jejich hokejový život se úplně změní.“

Po roce vás draftoval Detroit. To je klub, který si hráče postupně připravuje. Takhle pronikl do NHL Jimmy Howard, který je jedničkou Red Wings. Mohl byste ho jednou napodobit?
„Každý kluk věří, že se dostane do NHL. Ale to je ještě daleká cesta. Dochytám sezonu v OHL a uvidíme, co příští rok. Zkusím se připravit co nejlíp, snad se to podaří.“