Bukač o dvacítce: Tvrdá práce nám nevoní. Dělat více sportů? Nesmysl!
Na privátních kempech pracuje s talentovanými mládenci. Luděk Bukač kolikrát žasne, co svedou. Má to háček. Leckteří nemluví česky. Jsou to cizinci, například z Bosny. A třeba takový Florian Elias, dřívější účastník lekcí, je dnes hvězdou německého hokeje. „Spousta našich lidí nemá nejmenší tušení, co to znamená být na hráče tvrdý a důsledný,“ říká syn legendárního kouče a pedagoga. V rozhovoru pro iSport Premium přináší i návod, jak český hokej vyvést z temné éry.
Při mírně pesimistických odhadech výsledku čtvrtfinále MS dvacítek s Kanadou padala i potupná desítka. Čekal se další výprask na turnaji. Češi nakonec vydřeli důstojnou porážku 0:3 a kabinou se začaly nést chvalozpěvy. K upřímnému zděšení těch, kteří vidí český hokej reálnějším pohledem. „Naši dvacítku mohou trénovat nejlepší trenéři a bude to pořád stejné. Dostanete k rukám materiál a s ním nehnete. Hnout se s tím musí úplně někde jinde,“ tvrdí Luděk Bukač mladší.
Český hokej dospěl do stavu, že mu stačí ve čtvrtfinále MS nedostat rychtu a tým na sebe začne chrlit superlativy. Tušíte, co by tomu říkal váš otec?
„Nechci mluvit za tátu, na druhou stranu netajím, že jím jsem velmi ovlivněný. Byl to jedinečný člověk. Otce ze všeho nejvíc trápil náš herní propad. Dnes když slyším a čtu o vyzdvihování faktu, že jsme někoho silného přestříleli… Dotyční už neberou v potaz, že jde v drtivé míře o střely z dálky, o střely, které nejsou gólovou šancí ani z jedné čtvrtiny.“
A ty nemá smysl počítat. Anebo ano, ale přesně ukázat, odkud jdou. Ať je obrázek pravý.
„Pokud jste herně na výši, šance si vytváříte opakovaně. Podívejte se na Američany a další silné týmy, jejichž hráči jsou schopni během jednoho střídání vypracovat tři tutové příležitosti, kdy po přihrávce jde střela z první. Při bližším průzkumu naší hry proti silnějším celkům zjistíte, že naše hra končí na druhé nahrávce, někdy i na první. Proti Švédům jedeme tři na jednoho a střílíme z rohu. Právě tyhle prvky by tátovi hodně vadily. Díky tomu, že byl u českého hokeje a ten ve světovém měřítku něco znamenal, byl zván do Kanady, do Finska, aby jim tam o našem hokejovém kumštu přednášel. Teď není o čem přednášet, vše se vytratilo.“
Horkou jehlou doháníme základní dovednosti jako bruslení, střelbu, nahrávku. Jde to vůbec?
„Řada věcí se dá perfektně natrénovat a stačí k tomu pouze poctivá práce. Když jsem se kdysi vracel z Německa, kde jsem pracoval asi deset, dvanáct let, míval jsem tu přibouchnuté dveře. S tím, že musím začít od píky. Řekl jsem si O.K. Začal jsem v Boleslavi u mládeže, vykopali jsme si tam podmínky, vychovali řadu hráčů. Hyka, Will, Šimek a spol. Dostal jsem pak nabídku od svazu, za kterou jsem byl rád. Ale proč to říkám… Přišla chvíle, kdy člověk vycítil velkou bezmoc z toho, v jakém stavu jsou ti kluci natrénovaní. Já netvrdím, že Pastrňáka vychováme každý rok, ale měli bychom se o to s maximálním úsilím pokoušet.“
Skládat na sebe jednotlivé dovednosti, z nichž pak vznikne celek?
„Tak. Bruslení hráčů světových týmů je dnes úplně jinde než naše. Laicky řečeno, my v bruslích cupitáme, oni po ledě plují a kolikrát v neuvěřitelném kalupu… Už i Němci jsou pohybově výteční, podívejte se na Tima Stützleho. My bohužel nejsme schopni držet krok v úplně obyčejných věcech, které zvládnout jdou. Přitom stačí chtít. Napadá mě příklad Kuby Vrány.“
V čem přesně?
„Kdysi jsem ho jako čtrnáctiletého bral do šestnáctky. Nakonec zvolil švédskou cestu, což bylo asi nejsmysluplnější řešení. Po třech měsících
