Je pyšná na svou krev. Marcela Ziembová obětovala vše, aby se její syn David Pastrňák mohl stát hvězdou světového hokeje. Na právě probíhajícím šampionátu její potomek svými výkony rozdává radost celému Česku. „Máme hodně maminek a tatínků, tak ať jim taky dělá radost. Já se ráda rozdělím,“ říká nesobecky sympatická paní Marcela.
Jak prožíváte zápasy českého týmu na mistrovství světa?
„Už nejsem při zápasech tak nervózní. Asi je to tím, že jim víc věřím.“
Když ho vidíte na ledě, poznáte například, jak mu v určité situaci zrovna je, jak se cítí?
„To ano, ale hlavně to poznám podle hlasu, když mi volá. Vycítím tak, jak je připravený na zápas.“
O čem spolu hovoříte, když si voláte?
„Moc toho během těch telefonátů nestihneme. To jsou vždy tak dvě tři minuty, ale mluvíme třeba o tom, jakou si tam užívá pohodu s českýma klukama.“
Že v týmu vládne dobrá nálada, předvedl váš syn po vítězném zápase s Francií, když pustil do světa video, jak na hotelovém pokoji zpívá s
Krejčím
,
Gudasem
a Kousalem.
„David neumí zpívat, to jste mohli vidět na tom videu. Když byl mladší, říkal mi, proč neumím zpívat, já bych byl tak rád zpěvák, maminko.“ (smích)
Není vám to trochu líto jako matce, že po sezoně v NHL s vámi nejel syn na dovolenou, ale naskočil do služeb národního týmu?
„Nemrzí mě to. Máme hodně maminek a tatínků, tak ať jim taky dělá radost. Já se ráda rozdělím.“
Radost vám ale asi vždy nedělal. Jaký byl jeho největší průšvih?
„Průšvihů bylo víc. Často třeba zapomínal věci. Říkali jsme tomu, že někde zanechal stopu. Jednou jsme mu pořídili hokejové rukavice, za které jsem dala dost peněz a on je nechal v autobuse. A museli jsme kupovat nové. Nebo jednou z mého a bratrova telefonu zavolal na placenou linku a nakoupil si bonusy na nějakou počítačovou hru. Přišel dohromady účet na 1500 korun a on dělal, že o ničem neví. Pamatuji si to, protože mám dodnes to číslo zablokované.“ (smích)
A už vám to splatil?
„Splácí to do teď.“ (smích)
Vy se díváte na každý synův zápas. Jak zvládáte sledovat například utkání NHL, která se hrají až brzy nad ránem?
„Když hrají od jedné ráno, tak spát nejdu. Zdřímnu si pak dvě hodinky, než jdu do práce, teď už vlastně nepracuji, ale chodívala jsem. Na zápasy od čtyř hodin ráno jsem pak vstávala.“
Vy už nepracujete v obchodě se sýry?
„Od 1. dubna jsem bez práce. Zkouším rentiérský styl. Uvidíme, jestli mi půjde.“
A nepřemýšlíte o tom, že byste se natrvalo přestěhovala za Davidem do Bostonu?
„Nechce se mi, protože člověk stárne a pořád neumím tolik angličtinu. Poprvé jsem si tam zkusila být měsíc a bylo to pro mě hrozně dlouhé. Jsem tam totiž pořád sama. David ráno odejde a přijde odpoledne, a pak zase někam zmizí. Když hraje venkovní zápasy, tak je několik dní pryč. Je tam ale krásně. Boston je moc hezké město. Kdybych uměla víc jazyk a měla tam nějaký režim, tak bych tam odjela natrvalo.“
Když se vrátíme k šampionátu, jaké dáváte šance českému týmu, který čeká ve čtvrtfinále USA?
„Věřím, že kluci přivezou nějakou placku. Netroufnu si ale říct, jestli bude bronzová, stříbrná nebo zlatá, ale bude.“
