Rulíkův hokej: Co přineslo zlato? Aktivní bruslení a poctivé bránění
Týmovost, soudržnost, obětavost. Základní pilíře, kterými Radim Rulík popsal své zlaté svěřence. Nebýt ale správně nastaveného systému, vyšperkovaného do nejmenšího detailu, úspěch by nebyl. Realizační tým za svoji práci zaslouží absolutorium. V čem tkvěla největší síla zlatého mančaftu?
Rozehrávka z obranného pásma bez rizika
Žádné ztráty v defenzivní zóně nestrpíme!
Něco v tomhle smyslu zřejmě slyšeli hráči už před startem šampionátu. Od samotného začátku turnaje totiž bylo evidentní, že se při rozehrávce nepouštěli do žádných rizikovějších akcí.
Jsi na puku a nemáš komu rozehrát? Vyhoď do středního pásma. Takhle jednoduše, ale zato efektivně a účelně vypadala rozehrávka českých beků v nouzi.
Příliš často ale k tomu nedocházelo. Právě díky skvěle promyšlenému a natrénovanému systému.
Dokud nedorazili pravá křídla David Pastrňák a Martin Nečas, většina rozehrávek vznikala po levé straně. Jako první si najížděl centr, za ním levé křídlo. Střední útočník na obranné modré čáře dělal oblouk do středu kluziště, levý útočník pokračoval rovně po své ose.
Pak už bylo jen na obránci, koho si vybere. Pokud se rozhodl pro centra, ten následně měl možnost buď puk nahodit (jakmile překročil červenou čáru), nebo posunout na právě rozjeté levé křídlo. Pokud si ale bek vybral levého forvarda, ten buď nahodil, nebo s pukem projel až do útočné zóny.
Když dorazily posily z NHL, v jejich útocích se rozehrávka mírně změnila. Především co se týká Martina Nečase. Ten si pro puky sjížděl do obranné zóny a individuálně je vyvážel nejen do středního pásma, ale často až do útočného. Ukazoval své excelentní bruslařské dovednosti. Jakmile se rozjel, nikdo ho nedokázal zastavit.
Co bylo podstatné? Pokud soupeř nečekal na české hráče až na své vlastní modré čáře, čeští obránci s pukem nepřelézali vlastní modrou čáru. Bylo evidentní, že trenéři chtějí předejít případným protiútokům soupeře.
Pokud přišla ztráta ve středním pásmu, byla od útočníka a právě v hloubi kluziště mělo Česko stále své oba obránce. Ti tak nedovolovali soupeři jakékoliv přečíslení při hře v plném počtu hráčů.
Schválně si zkuste sami vzpomenout, kolika „nájezdům“ v této herní situaci museli čeští brankáři čelit. Možná si vybavíte jeden takový únik se Švýcarskem v základní skupině, který ale vznikl po ztrátě puku Lukášem Sedlákem na obranné modré čáře.
Bránění středního pásma
Tady Češi kralovali. V základních skupinách byly zápasy, kdy se bránění středního pásma mírně lišilo. Záviselo to na soupeři. V některých zápasech svěřenci trenéra Rulíka napadali soupeře už v jejich zóně. V play off ovšem v drtivé většině času si na soupeře počkali až ve středním pásmu.
Útočníci byli seřazeni na červené čáře, přičemž oba obránci na modré. A přineslo to úspěch.
Za celý šampionát totiž dovolili soupeřům pouze 49 % úspěšných vstupů do pásma. Lépe si v tomto směru vedla pouze Kanada.
Proč to fungovalo? Mezi pěti bránícími hráči se těžko prokousáváte do útoku s pukem na hokejce. Soupeři byli často nuceni puky pouze nahazovat, kde už byli k zisku puku připraveni oba čeští obránci.
Ti s postupem turnaje puk odehrávali rychleji a rychleji. Když to nešlo přihrávkou, puk letěl po mantinelu, kde na každé straně byla připravena křídla. Tam, kam puk směřoval, přicházel na pomoc střední útočník, přičemž křídlo z druhé strany obsazovalo prostor mezi kruhy. Obránci zajišťovali předbrankový prostor.
Co bylo ale nejpodstatnější? Všech pět hráčů bylo už ve středním pásmu při bránění v neustálém pohybu. Nebylo to pasivní stání a čekání. Bylo to aktivní bruslení směrem dozadu a ve správný moment následovalo dostoupení protihráčů.
(Ne)útočení obránců
Trenéři výborně odhadli, že v kádru nemáme žádného Romana Josiho ani Erika Karlssona. Beky s tak skvělým bruslením, že jim necháváte prostor, aby při ofenzivě byli v podstatě čtvrtými útočníky.
Co se týče rozehrávky z obranného pásma, tu jsme popsali v prvním boxu.
Ale když byl český tým v útočné zóně? Velmi zřídka jste mohli vidět nějakého zadáka za brankou soupeře či v podobných prostorech. Často byli zaparkovaní na modré čáře. Když dostali puk a byl prostor, okamžitě stříleli na branku. Pokud situaci ale vyhodnotili jako rizikovou, přišel další nához po mantinelu zpět za soupeřovu branku.
Když už se ale výjimečně stalo, že některý z obránců vyjel z modré čáry hlouběji do pole, což většinou bylo kvůli souboji u mantinelu o vyhozený puk soupeřem, okamžitě museli reagovat útočníci. A jeden z nich, ten co byl nejblíže, toho beka na modré čáře ihned zastoupil.
Opět to mělo souvislost s tím, že trenéři nechtěli dopustit žádné nebezpečné protiútoky.
Bránění v obranném pásmu
Lze konstatovat, že tady nastal největší rozdíl mezi systémy trenérů Radima Rulíka a Kariho Jalonena.
V zápasech jste si mohli všimnout, že si český hráč sám ukazuje na protihráče, kterého bude bránit. Těmito na první pohled jednoduchými, ale zato důležitými pokyny si Češi navzájem výrazně pomáhali.
Pod současným realizačním týmem byla evidentní aktivní a osobní obrana jednotlivých protihráčů. Bruslil tvůj protihráč dokola v celém pásmu? Budeš bruslit celou dobu s ním!
Každý měl daného hráče, kterého hlídá. Na kterého si ukázal, když to bylo nutné. Podmínkou ale bylo, že nesmí zůstat volný prostor v mezikruží. Pokud nastala situace, kdy za brankou se u mantinelu o puk rvali i tři čeští hráči se třemi soupeři, zbylí dva Češi se výrazně stáhli k českému brankáři i za tu cenu, že nechali soupeřovy obránce na modré čáře, pokud tam zůstali, osamoceny.
Neplatilo to však ve finále, když byl na ledě Roman Josi. U toho naopak bylo evidentní, že hráč, který švýcarského kapitána zrovna bránil, mu musel být neustále na blízku. Tento hráč nesměl dostat jakýkoliv větší prostor.
Obrovská pochvala trenérům!
Celý realizační štáb skutečně zaslouží absolutorium. Na každého soupeře připravili své svěřence výborně. Každý hráč věděl, co v jaké situaci má dělat.
A dokázat na to připravit i hráče z NHL, kteří se k týmu připojili až v Brně, případně dokonce během šampionátu? Velká poklona! A nejen trenérům, ale i samotným hokejistům, kteří museli prokázat vysokou inteligenci, aby rychle pochopili, co vlastně od nich trenéři chtějí.
A co všechno v závěru na tom bylo nejlepší? Že Češi vyhráli zlato zaslouženě. Nebylo to o výkonu jednoho hráče, nebylo to o náhodě. Výkony reprezentace každým zápasem stoupaly, jak si přesně před šampionátem přál Radim Rulík, a ve finále přišla zasloužená odměna.
