ROZHOVOR | Buď to přijde, anebo ne. To říká Alois Hadamczik na téma svého čekání na zlatý kov. Dál než na příští tři roky se nedívá. Uvažuje totiž, že poté uzavře trenérskou kariéru.
Věříte, že zlato přijde?
„U každé medaile, kterou mám, jsem chtěl, aby byla nejcennější. Plánovat neumím, natož ve sportu. Buď to přijde, nebo ne. Ale mohlo by, uvažuju totiž, že už dlouho trénovat nebudu. Mám před sebou ještě další období v reprezentaci a pak uvidím. Rád bych se věnoval přípravě svých vnuků. Neberte to ale jako moji prognózu, chuť pořád mám. A velkou.“
Kdy jste byl zlatu nejblíže?
„Suverénně loni v Bratislavě. Kdybychom porazili v semifinále Švédy, věřím, že jsme to dotáhli do konce. I teď jsme byli blízko finále, ale bohužel. Rozhodně z toho však trauma nemám.“
A co Riga 2006 a finále s Tre kronor?
„Riga byla výborná, ale Švédové měli tak silný tým, že tam se za tu prohru (0:4) ani nestydím.“
Říkáte si, že zlato je pro váš tým zakleté, anebo spíš: buďme rádi za každou placku?
„Pokaždé, když jsem byl z medaile naštvaný, říkal jsem si: Měj pokoru, nebo už nepřijde žádná. Anebo, co by za to jiní trenéři dali, kdyby mohli pracovat v lize, co by dali za to, kdyby mohli dělat nároďák a co by dali za to, kdyby vozili pravidelně medaili.“
Napadlo vás někdy, že by se vám na střídačce hodila zkušenost z vypjatých špičkových zápasů, absolvovaných jako hráč?
„Nemyslím si, že mi to chybí. Jsem hodně komunikativní s hokejovými osobnostmi, s hráči, dám na názor jiných. Samozřejmě hledám, co bych udělal jinak, každým rokem jsem zkušenější a snažím se změnit k lepšímu i maličkosti. Letos byla smůla, že jsme nedokázali zopakovat i v semifinále zápas se Švédskem. Ten den nám to ale nešlo. Ti kluci neměli ani potřebné štěstí. Ale jinak se mi se všemi pracovalo výborně.“
Chybějící zlato je tou motivací, která vás žene dál?
„Budete se divit, ale ne. V tom jsem pověrčivý. Před každým šampionátem si dávám za cíl uspět ve čtvrtfinále a pak se snažit dojít co nejdál. Nikdy si neříkám, že když nevyjde zlato, budu nespokojený. Konkurence je dnes obrovská, adeptů na zlato není tři, ale klidně sedm. Lidi si asi myslí, že trénuju pro to, že nemám zlatou medaili. Ale tak to není. Ano, přiznávám, že jsem naštvaný z porážky se Slovenskem, trávit to budu dlouho, ale strávím. Protože vím, že abych vyhrával, musím i prohrát. Jinak to nejde. Ti, co si myslí, že budou pořád vítězit, tak třeba jednou spadnou z ligy. O moje medaile vůbec nejde. Z dlouhodobějšího hlediska mám obavy, jak se na výsledcích českého hokeje promítnou současné možnosti.“
Myslíte možnosti, které dnešní děti nebo junioři mají?
„Ano. Dětí v hokeji ubývá, vypadly nám sportovní třídy, to je největší blbost, velký krok zpět. Dřív mladí kluci museli pořádně bojovat, aby se dostali do áčka, dnes skoro, kdo má ruce a nohy, hraje. Nutně potřebujeme zlepšit tréninkový proces u mladých. Postrádám v něm místo pro vlastní seberealizaci a rozvoj talentu u hráčů, soutěživost. Někdo říká, že když se mezi hráče hodí puk, že to není trénink. S tím nesouhlasím.“
