Je to podobné, jako kdyby český národní tým trénoval Jaromír Jágr. Marco Sturm sehrál v NHL ze všech německých hráčů nejvíc zápasů, i s play off jich bylo přes tisícovku. V zámořské lize nastřílel taky nejvíc gólů a připsal si nejvíc bodů. Loni na podzim převzal německou reprezentaci a kromě role vládce střídačky dělá také generálního manažera.
V německém hokeji se léta perou vlastenecké zájmy se silným severoamerickým vlivem. Teprve 37letý Marco Sturm zosobňuje něco mezi tím. Koluje v něm německá krev, většinu kariéry strávil v zámoří. „Přiznám se, že z nabídky od reprezentace jsem byl překvapený. Dávám do toho všechno, nic lepšího není,“ říká skromně legendární útočník.
Pro hokejovou část Německa jste něco jako
Jaromír Jágr
pro Čechy. Pár let před vámi vedl reprezentaci Uwe Krupp, byl to záměr, aby se na střídačku postavila další superstar?
(směje se) „Dejte pokoj... Ale ten záměr tam asi taky byl. V Evropě se hráči vychovávají jinak než v Americe, já jsem poznal obě strany. Teď se snažím zkušenosti předávat dalším hráčům a trenérům. Každopádně reprezentaci beru hlavně jako nesmírnou poctu. Splnil se mi další sen. Napřed jsem chtěl hrát NHL. Pak jsem si přál koučovat. A teď jsem dokonce u národního týmu. Přišlo to rychle, tuhle obrovskou příležitost jsem dostal dost brzy poté, co jsem skončil jako hráč. Ale jsem za ni moc šťastný.“
Za Německo jste nastoupil na čtyřech olympiádách, ale na mistrovství světa jste se zase tolik nedostal, většinou jste hrál play off NHL. Berete to i jako splacení určitého dluhu?
„To ani ne. Samozřejmě tím i něco vracím, ale reprezentovat pro mě byla vždycky čest. Teď do toho dávám všechno, co jsem se naučil, svoje zkušenosti, protože nic lepšího není.“
Kariéru jste ukončil teprve před třemi lety. Plánoval jste, že se stanete trenérem?
„Kdybyste se mě zeptal ještě před dvěma roky, tak bych vám odpověděl, že se koučem nikdy nestanu. Žil jsem na Floridě, můj syn začal hrát hokej a požádal mě, jestli bych s ním mohl jít na led. Zalíbilo se mi to, zjistil jsem, že mě baví učit druhé. Udělal jsem si trenérskou licenci, nicméně když mi dali nabídku vést reprezentaci, byl jsem docela překvapený.“
Nebylo by lepší zůstat na Floridě a lenošit?
„Pár let jsem to tak měl. Věnoval jsem se svojí rodině, dětem, protože ještě jako hráč jsem předtím byl hodně na cestách. Ale jsem pořád mladý a hokej miluju. Je to celý můj život, chyběl mi.“
Jak to dokážete skloubit, když vaše rodina žije dál na Floridě?
„Na starost mám jen národní tým, což obnáší čtyři akce za sezonu. Taky jsem dělal něco pro dvacítku, ale je to O. K.“
V minulých letech dost německých hráčů reprezentaci odmítalo. Pomáhá vaše jméno a renomé hokejové hvězdy při jejich přesvědčování?
„Myslím, že to byl taky jeden z důvodů, proč mě do téhle funkce vybrali. Minulý rok nepřijelo šestnáct hráčů. Pro tým jako Německo to je obrovská ztráta. Dva tři kluci jsou až moc. Najednou se jich omluvilo šestnáct! To bylo zlé. Já to mám o něco snazší. S polovinou z nich jsem hrál, dobře se znám s hokejisty z NHL. A jeden jak druhý mi řekli, že přijedou okamžitě. Na šampionátu budeme určitě mít Riedera a Draisaitla, další jsou ještě ve hře o play off. Seidenberg z Bostonu je docela poničený, tam se případně ještě rozhodneme. Ale od všech jsme měli výbornou odezvu.“
Před šesti lety doma postoupilo Německo do semifi nále, ale jinak daleko široko nic, junioři bojují o návrat do elitní skupiny. Jak to s německým hokejem vůbec vypadá?
„Po určitém ústupu jdeme zase pomalu nahoru. Věřím, že mezi dospělými budeme trvale v elitní skupině a že se to povede i v mládeži. Soustředíme se teď hlavně na děti a na trenéry. Pozměnili jsme program výchovy. Už se objevilo pár dobrých hráčů, v NHL máme mladíky, jako jsou Kühnhackl nebo Draisaitl. Ještě to potrvá, v několika příštích letech se to ještě neprojeví. Ale věřím, že jim podobných bude přibývat.“
Hodně se ale pořád projevuje silný kanadský vliv. Hráči, trenéři, manažeři...„Ano. Za tým německé ligy smí nastoupit až devět cizinců, máme spoustu trenérů odjinud. Ale je to i naše chyba. Nevychovávali jsme si vlastní trenéry a neučili děti. Musíme jim dát víc příležitostí. Je to proces, musíme to zlepšit, mluvit s ligou.“
Je dobře, že je DEL uzavřená a do značné míry nezávislá na hokejovém svazu?
„Před dvěma třemi lety spolu liga a národní tým vůbec nekomunikovaly, dlouho spolu bojovaly. Teď se vztahy zlepšily, protože si všichni uvědomili, že to k ničemu nevede. Všichni máme zájem, aby se liga i národní mužstvo zlepšily, aby se pozvedl celý německý hokej. Nic nezměníte hned. Naším cílem je, aby v německé lize hrálo víc německých hráčů, byť to teď není úplně hlavní téma. Jsou jiná, která jsem zmínil, a na nich musíme zapracovat okamžitě.“
A když si nevystačíte, můžete sáhnout i jinam. Útočník Kahun se narodil v Česku, v širším výběru máte Sebastiana Uviru, s jehož otcem Eduardem Uvírou jste hrál kdysi v Landshutu...
(směje se) „Ano, ano. Čechy potkáte všude. Podívejte se na Leona Draisaitla. Jeho otec se taky narodil u vás, trénuje tady, dokonce do Čech jezdí na léto. S Čechy se potkávám dokonce na Floridě. Hned za rohem bydlí Radek Dvořák, kluci jako
Tomáš Vokoun
,
Petr Sýkora
. Vídáme se každý den, probíráme spoustu věcí, ale hlavně se bavíme o hokeji. Dokola, nonstop. Je to skvělé, protože i když člověk skončí a nechodí denně na stadion, díky lidem jako oni z toho úplně nevypadne.“
Víte, že další váš bývalý spoluhráč Petr Bříza je dneska v hokeji velké zvíře?
„Na něj si dobře vzpomínám. Když chytal za Landshut, byl asi nejlepší brankář v lize. A taky výborný člověk. Měli jsme tam pár Čechů. Bříza, Uvíra, Gulda...“
Dovedete si představit, že byste jednou trénoval v české lize jako Peter Draisaitl?
„Jenže on mluví česky, a já ne! Měl bych to hodně těžké. Kdybych někam šel, tak spíš do německé ligy. Nebo do Severní Ameriky.“
Snažíte se jako on vštěpovat svým svěřencům onen ‚Sturm und Drang‘(Bouře a vzdor), i když jste hodně ovlivněn zámořím a hokej probíráte s českými hráči?
„Němci nemusí mít nejšikovnější tým a být nejlepší bruslaři. Ale máme bojovné srdce, tvrdě pracujeme. Vždycky to nefunguje, ale jdeme pořád svojí cestou. Teď se chceme zaměřit víc i na bruslení jako Češi nebo Švédové, abychom i v něm víc stačili. Ale uvnitř zůstaneme stejní.“
