Kromě vizáže se v něčem podobají i herně. Zároveň jsou oba živým příkladem, že nikdy není pozdě. Bez ohledu na věk a dobu. Pro národní tým uzráli v pokročilém hráčském věku. Tomáš Jelínek (54) debutoval v sedmadvaceti, jeho syn Petr Jelínek (32) vzal poprvé za kliku kabiny dokonce až po třicítce. „Nečekal jsem, že by to ještě mohlo přijít,“ přiznává opora Liberce před startem Švédských hokejových her.
Olympiáda, mistrovství světa a ve třiceti dokonce NHL. I když to chvilku trvalo, Tomáš Jelínek se svého času stal hvězdou. Někdy mu to však bylo i na škodu. Třeba v případě tehdy nevídané výměny ze Sparty do Českých Budějovic. Petr Jelínek byl zase léta upozaděn ve Slavii. Zdálo se, že extraliga zůstane stropem jeho možností. Jako bránící útočník moc bodů nesbíral, rozkvetl až v Liberci, kde válí třetí sezonu. Později, ale přece.
Je pravda, že jste o nominaci zpočátku ani nevěděl?
PETR: „Šel jsem zrovna do televize na Buly, den poté. Táta volal asi deset minut předtím, než mě odvedli do studia. Vůbec jsem s tím nepočítal, bylo to překvapení.“
TOMÁŠ: „Já to zaslechl kolem poledne, jakmile oznámili nominaci. Petra pozvali do televize na rozhovor, tak jsem mu hned zavolal. Ještě o tom nevěděl.“
Jaká byla reakce?
TOMÁŠ: „Hlavou mi hned blesklo, že to je v pytli, protože na pondělí, co měl být sraz nároďáku, jsme měli objednaný stůl k Tygrovi (pražská hospoda U zlatého tygra). No, tak to půjdeme sami nebo to musíme nechat na jindy, pomyslel jsem si. Ale byl jsem samozřejmě rád.“
PETR: „Ne, že bych skákal do stropu, ale měl jsem radost. Taky mě hned napadlo, že na pivo k Tygrovi s tátou jít nemůžu. Ale to s klidem oželím.“
V reprezentaci jste začali oba poměrně pozdě. Čím si to vysvětlujete?
PETR: „Ani jsem nečekal, že by to ještě mohlo přijít. Vůbec ne. Ale bylo to příjemné. Těším se na ty zápasy. Bude to asi něco jiného než v lize, chci si to užít.“
TOMÁŠ: „Já začínal v sedmadvaceti. Co k tomu říct? No, že Jelínkovi zrají kolem třicítky. (směje se) Já začal pod Pavlem Wohlem, když se v devětaosmdesátém roce měnil nároďák. To bylo moje první mistrovství světa, předtím jsem hrál přáteláky se Švédy a Rusy. Wohl mi tenkrát dal nůž na krk, abych přes léto shodil patnáct kilo. Díky němu jsem se dostal do nároďáku a v hokeji se udržel tam, kde jsem byl.“
Petře, co pomohlo ve vašem případě?
PETR: „Nejvíc asi to, že poslední dva roky mám v týmu trošku jinou roli, než jsem měl pod Růžou ( Vladimír Růžička ) ve Slavii. Tam jsem byl spíš defenzivní hráč, v Liberci chodím na přesilovky, hraju dvacet minut za zápas, takže se to ode mě i trošku čeká, že budu produktivnější.“
Ve Slavii byl vůbec problém se v jejích nejlepších letech prosadit, že?
PETR: „Když jsem přišel, hráli tam například Pepa Beránek, Bedýnka ( Jaroslav Bednář ), David Hruška . Vyhrál se titul, další rok bylo finále. První dvě sezony jsem pendloval mezi Slavií a Havlíčkovým Brodem. Nevadilo mi to, dostával jsem tam prostor. Další rok jsem si v létě utrhnul achilovku, tři měsíce netrénoval, ale pak už zůstal stabilně ve Slavii. Hrál jsem ovšem čtvrtou lajnu a byl tam na trošku jinou práci, než jakou mám teď.“
TOMÁŠ: „Myslím, že mu nejvíc pomohla změna a taky rodinné zázemí v Liberci. Člověk potřebuje mít klidnou hlavu, být psychicky v pohodě a pak se může pořádně soustředit na hokej. U mě to bylo kdysi naopak. Vlastně mi přitížilo, že jsem šel ze Sparty do nároďáku. Budějovice žádaly při výměně za Petra Břízu od Sparty adekvátní náhradu. Reprezentanta za reprezentanta. Byli jsme tam já, Doležal a Hosták. Odnesl jsem to já. Ale taky jsem si nestěžoval. Jen to tenkrát ještě bylo nezvyklé. Taky si mysleli, že když mám chalupu čtyřicet kilometrů od Budějovic, budu tam taky bydlet, i když tam nebyla voda, a děti budou chodit do pojízdné školy.“
Pro vás byl Liberec vysvobozením, Petře? Zvlášť poté, co šla Slavia nějakou dobu do kopru?
PETR: „První rok v Liberci byl ještě hrozný. Točili se trenéři a někteří kluci, co tam hráli, tak nedělali úplně ideální partu. Filip Pešán to v minulé sezoně srovnal, i my jsme se v šatně dali trošku dohromady. Myslím, že teď to funguje výborně.“
Měl jste choutky odejít už dřív i proto, abyste si nemusel od rodičů půjčovat, když vás ve Slavii neplatili?
PETR: „Nebylo to jednoduché, nechodily výplaty. Ještě jsem neměl žádné velké peníze, ani jsem neměl vyděláno. Jenže vy si můžete říkat, že chcete odejít, ale když tady hrajete tři roky destruktivního hráče, je těžké si hledat jiné angažmá. Každý vám řekne, že od vás chce třicet bodů za sezonu. Těžko si vás někdo vezme.“
Ale tím, že jste hrál do těla, blokoval střely, jste se držel vždycky vysoko v Radegast Indexu, který tyhle prvky zohledňuje. To vám nepomohlo?
PETR: „To je spíš soutěž Honzy Výtiska . (usměje se) Ale hokej se mění a do těla se hraje pořád míň. Stromy a takové věci z něj skoro vymizely. Když dáte někomu stroma, tak dostanete tři zápasy strop. Je to spíš hodně o bruslení, o taktice. I naše liga jde dopředu, každý zápas je hrozně těžký. Vždyť zápasy s Pardubicemi nebo Karlovými Vary byly jedny z nejtěžších, co jsme hráli.“
Naopak třeba duel Liberce se Spartou byl reklamou na hokej. Je obtížnější bojovat s těmi, co přijedou v první řadě jen bránit?
PETR: „Tyhle týmy, když hrají doma, většinou musí něco udělat. Ale jakmile jedou ven, k nám, nebo na Spartu, tak chtějí bránit, uhrát třeba bod. Pro ně je remíza super výsledek a domácí tým vždycky musí před diváky něco ukázat, hraje pod větším tlakem. Čeká se od něj, že je porazí. My jsme minulou sezonu taky hráli s Olomoucí doma, přestříleli je asi o čtyřicet střel, a přesto prohráli 0:1.“
Tomáši, proč jste vlastně jako někdejší kovaný sparťan dal syny do Slavie?
TOMÁŠ: „Tenkrát jsem přišel z Kanady, šel do Švýcarska a pak hrál play off za Spartu. To bylo ve čtyřiadevadesátém roce. Po sezoně si Sparta myslela, že zůstanu, že když mám zase to S na prsou. Jenže Slavia mezitím postoupila do extraligy, potkal jsem Tomáše Herstuse (tehdy generální manažer). Jednou takhle večer mi zavolal a já podepsal smlouvu. Tím, že jsem šel do Slavie, jsem oba svoje kluky přetáhl. Hráli už ve Finsku a v Kanadě, takže pokaždé šli automaticky tam, kde jsem byl já.“
Jste spokojený, že se vám synové povedli?
TOMÁŠ: „Starší Tomáš si taky v hokeji vedl dobře, ale neměl štěstí, v té době byli žádaní hlavně ti dvoumetroví borci. Měří 174 centimetrů, neměl parametry. Doplatil na svoji výšku. Dneska pracuje ve finančnictví a je na tom dobře. U Petra se v deváté třídě rozhodovalo, jestli bude hrát ve Slavii, nebo ne, byl maličko obtloustlý, ale na popud tehdejšího manažera Jardy Látala ho tam nechali. Nakonec se vytáhnul a stal se z něj extraligový hokejista. Nikdo nikdy neví, co bude.“
Byl jste na ně přísný?
TOMÁŠ: „Kluky jsem nikdy nedrezíroval. Předem jsem jim řekl, že jim cestičku vydupávat nebudu a že to mají horší tím, že budou srovnávat nesrovnatelné, tedy je se mnou. Že to nebudou mít jednoduché, nikdo jim nezaručí, že budou hrát. Třeba v mládežnických výběrech. Dělal jsem skauta, vím, jak to tam chodilo, když třeba agent potřeboval někoho ohrát. Moji kluci protekci neměli. Museli si vybudovat všechno sami. Měli to těžké a dneska jsem rád, kde jsou.“
Měli jste to opravdu horší, nebo příjmení Jelínek někdy pomáhalo?
PETR: „To nevím. Nikdy jsem to nevnímal. Ať si každý říkal nebo psal, co chtěl. Šel jsem svojí cestou a s tátou se nikdy nesrovnával, i když druzí to dělali za nás. Taky mě dodneška někdo občas osloví Tomáši. Máme i stejnou přezdívku.“
Jelen?
TOMÁŠ: „Jo. A nedávno psali na svazových stránkách, že Tomáši Jelínkovi neuznali gól, protože atakoval gólmana. To bylo zrovna v zápase proti Varům.“
Co z vás Petr zdědil jako hráč?
TOMÁŠ: „Myslím, že ze mě má hru v předbrankovém prostoru a zápěstí. Před bránou dokonce hraje daleko líp. Jinak tam nevidím nic. Ani výšku, ani rychlost... (směje se) Ale zase ho zdobí jiné přednosti. Taky je jiná doba. Já kdybych hrál dneska, tak bych asi nedokončil žádné utkání, protože to bylo samé osekávání, dohrávání, hákování, stromy. Teď se musí víc bruslit.“
Petře, pamatujete si tátu, když hrál?
PETR: „Pamatuju. I když třeba z NHL jen málo. Bylo mi osm let, nějaké střípky tam jsou. Ale zápasy ne.“
TOMÁŠ: „Když tak ti pustím nějaký kazety, kdybys chtěl srovnávat.“ PETR: (směje se) „No, možná mám po něm ještě zápal pro hru. V současné době už je hokej trošku jiný, než býval. Když dávají ukázky z Nagana, tak tam jezdí všichni v kotvě. Háky, sekyry, všechno. Dneska se někoho dotknete hokejkou, dohrajete ho a je to špatně. Teď už je to spíš o taktice, o bruslení.“
Taky máte společné, že jste oba nastupovali s Vladimírem Růžičkou. Jeden se starším, druhý s mladším.
TOMÁŠ: „S Růžou jsem hrál napřed v nároďáku a pak ve Slavii sezonu a půl. Vždycky jsem musel být tam, kde chtěl on. Takového hokejistu podvědomě respektujete, protože když máte puk, fixujete se na to, že mu ho musíte poslat. Já nastupoval napravo, a jakmile mi řekl: ‚Půjdeš tamhle, tak jsem tam šel a pokaždé od něj puk dostal. Myslím, že mladý Vláďa z něj má hlavu a ruce. Myšlenka, předvídavost, to tam je. Jako starej. Když vidím, jak tam loupe ty zápěstí... To je celej fotr.“
PETR: „Hokejista je, má neskutečné ruce, myšlení, možná by mohl zapracovat na bruslení. Ale s tím mám já problém taky. Takže to nebudu hodnotit.“
Teď jste společně v národním týmu jako synové slavných otců. Vaše poslední vzpomínka na reprezentaci z Turnaje čtyř dvacetiletých je dost krutá. Vybavíte si ten okamžik?
PETR: „Jeden Rusák mě narazil hlavou přímo na mantinel, zlomil jsem si páteř. Mezi pátým a šestým obratlem mám titanovou ploténku. Když na to vzpomenu, jsou tam trošku výpadky, ale pamatuju si to. Dost to bolelo, nemohl jsem hýbat rukama. Vybavuju si, jak mě táta vyzvedával na letišti. V Rusku mi pomalu ani neřekli, co se stalo a co mi je. Hrál jsem v Moose Jaw s Flaškou (Tomáš Fleischmann), předtím jsem prožil super sezonu, asi svoji nejlepší v juniorech, a měl se tam vrátit. Ale bohužel jsem zůstal bez hokeje. Téměř rok jsem nesměl nic dělat.“
TOMÁŠ: „Stalo se to na turnaji v Ťumeni. Tým letěl přímo do Prahy, žádná fixace, lehátko, nic. Nezájem. On v tom stavu ani neměl letět. Mně taky nikdo nic neřekl, vzal jsem ho do auta, že ho odvezu k Pavlu Kolářovi. Vyjel jsem a na prvním výmolu zařval bolestí. Dvacetikilometrovou rychlostí jsme dorazili do Střešovic, Pavel Kolář mi vynadal, že jsem se zbláznil, že Petr mohl skončit na vozíku, protože měl roztříštěný obratel. Kdybych jel rychleji a padl do díry, mohl ochrnout od krku dolů. Musel okamžitě na operaci a dopadlo to dobře. Když začal zase hrát, já z toho nebyl šťastný, protože jsem se bál.“
Myslíte, že kdyby se to nestalo, mohl být Petr v reprezentaci dřív?
TOMÁŠ: „Nevím. I když někdo má fazonu, tak se tam třeba nedostane. Musí mít štěstí, potřebuje, aby do sebe všechno zapadalo. Petr měl tenkrát dobrou sezonu v juniorech a pak přišel osudný turnaj, náraz, operace páteře. Vypadalo to blbě. Nevím, jak to tam vyšetřili, nebo ne, ale celé to bylo zanedbané. I od realizačního týmu, který u juniorů byl. Pak jsem přišel na svaz, tehdy tam seděl Petr Míšek. A povídá: ‚Tak co mladej, už ten krk rozhýbal?‘ Takhle! Pustil jsem se do něj. Co tenkrát předvedli, za to bych je nechal zavřít. Ale zaplať pánbůh, že to dopadlo dobře.“
Nejde dneska Petr někdy po vás? Pracujete v extraligové disciplinárce. Ta ho naposledy řešila začátkem ledna, při posledním play off dostal trest na dva zápasy. Jak jste si to vyříkávali?
TOMÁŠ: „Kdyby se v tomhle ohledu stalo cokoli, co se týká Petra, tak jsem mimo, abych nebyl předpojatý. Já tehdy ani nevěděl, co dostal. První bylo, že mi Petr volá: ‚Tak vy jste mi dali dva zápasy, jo?‘A já, že nic nevím. Právě proto, že se toho nesmím zúčastňovat.“
Ani kdyby podal odpor?
TOMÁŠ: „Ne. Můžu u toho sedět. Ale řešit to nemůžu.“
A jak to máte se Spartou a Slavií? Nemlátí se vám to v rodině?
PETR: „Vůbec ne. Ve Slavii jsem vyrostl a se Spartou nemám nic.“
Ale vy jste, Tomáši začínal jako sparťan a končil jako slávista...
TOMÁŠ: „Já končil jako Opavák. (směje se) Nebo Vítkovičák. Když jdu někdy na Spartu, tak přeju Spartě. Ale jinak chodím na mladého a fandím tomu, za koho hraje. Sparťanské geny přestaly pumpovat, jakmile jsem skončil. Při posledním finále play off jsem přál Liberci taky kvůli Petrovi, mistr ligy v rodině ještě nikdy nebyl. A ke Spartě mě to už tolik taky netáhne. Ještě ve staré hale se dalo zajít do šatny, pokecat s klukama, s trenéry. V O2 Areně vás nikam nepustí a z týmu znám jenom Jardu Hlinku . Začínal, když jsem ještě hrál já.“
To vám bylo zhruba jako dneska Petrovi, měl jste za sebou už i zkušenost s NHL. Když jsme se bavili o té reprezentaci, do zámoří jste šel taky pozdě, že?
TOMÁŠ: „Šel jsem tam ve třiceti, po mistrovství světa v Praze 1992. Podepsal jsem předsmlouvu a v červnu mě draftovali. Za měsíc jsme letěli celá rodina do Ottawy.“
Petře, nemáte nejvyšší čas to taky zkusit?
PETR: (usměje se) „Hokej je teď trošku jinde. Když se podíváte na současnou NHL, jsou tam samí mladší kluci, berou Finy, Švédy, kteří lítají po ledě a v osmnácti, devatenácti letech jsou lídry týmů. Myslím, že tohle mě už asi nečeká.“
Jaký tedy máte cíl?
PETR: „Chci v nároďáku ukázat, co ve mně je. Já se starej necítím. Hokejově starší už jsem, ale určitě na Švédské hry nejedu do počtu. Když se mi turnaj povede, třeba dostanu pozvánku na předkemp před mistrovstvím světa. Ale to je daleko. Poprvé budu hrát za chlapy na mezinárodní úrovni. Uvidím sám. Kdyby se povedlo dostat někam ven, chtěl bych to zkusit. Ale teď jsem podepsal tříletou smlouvu s Libercem a je taky otázka, jestli by mě pustili a jestli vůbec o mě někdo bude mít zájem.“
| Z | V | VP | PP | P | Skóre | B |
|---|
