ROZHOVOR | V celém play off nenajdete dojemnější příběh. Vladimíru Sičákovi zemřel tři dny před bitvami o titul otec, navíc se mu během finále narodila druhá dcera. Je jasné, komu patří zlato! „Táta byl velký hokejový fanoušek, poslal jsem mu to nahoru,“ líčil zkušený pardubický bek.
Vzpomněl jste si na tátu ihned po závěrečném hvizdu?
„Měl jsem tady mamku, bydlela u mě a trošku jsme jí pomáhali. Když jsme postoupili přes Liberec, říkala, že na mě táta myslí a začala brečet. Chtěli jsme to zvládnout a dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Bohužel se toho táta nedožil, měl by radost. Je těžké se soustředit v takových chvílích na hokej, pár porad s trenérem ohledně výkonů proběhlo. Já věřím na osud. Co se má stát, to se stane. Nebral jsem to tak špatně jako celá rodina.“
„V jednom domácím utkání s Kometou jsem měl rozklepané ruce. Nevím proč. Určitě to nebylo o fyzičce, ale o psychice. Vyhráli jsme zaslouženě, byli jsme lepší než oni. Hráči Brna porazili Spartu a Plzeň a třetí vynikající mančaft už prostě nezvládli.“ (úsměv)
Máte sílu oslavovat?
„Hned po zápase jsem mluvil se ženou, je u ní babička z Finska. Mám volné ruce, můžu si dělat, co chci. Do konce víkendu budu slavit. Z týmu sice odcházejí Koukal s Kolářem, ale dají se nahradit. Za ty peníze, co za ně klub dostane, se určitě dají najít super hráči.“