Vypadaly mu vlasy, přibyla spousta vrásek. A těch probdělých a bezesných nocí? Nepočítaně... Martin Straka a jeho dosavadních pět let v Plzni, to je směsice nejrozličnějších emocí. Radost, ale i nervy, trápení, myšlenky na konec kariéry. Všechno ale přebila ta sladká tečka - historicky první titul, splněný sen. A srdcař si mohl říct: Stálo to za to... Vyplatilo se mu to, že se obklopil „svými“ lidmi. I kvůli tomu čelil kritice.
Kolikrát se přistihl, že si v duchu říkal: Mám to vůbec zapotřebí? Převaloval se v posteli, nemohl zabrat. Ani prášky na spaní už tolik nezabíraly. Mučily ho černé myšlenky. Během těch pěti letech si Martin Straka, dnes 40letý útočník, prošel řadou útrap.
„O to větší cítí zadostiučinění, že se to nakonec povedlo. Vždyť tohle byl ten důvod, proč s tím nikdy nepraštil,“ říká o něm Jaromír Zavoral, jeho nejbližší spolupracovník a bratranec.
Právě jeho si Straka vzal k ruce hned poté, co se v roce 2008 vrátil ze zámoří a převzal řízení klubu. Zavorala, jenž už se předtím během doby, kdy útočník válel v NHL, staral o jeho tuzemské podnikatelské aktivity, si zvolil za svou pravou ruku.
„Nechtělo se mi do toho. Ale Martin mi říkal: Hele, když je člověk jediný, který to může dělat, tak musí. Takže musíš,“ vzpomíná s úsměvem. Vedle něj Straka postupně začal i další místa v řízení klubu obsazovat lidmi ze svého okolí. Třeba Milanem Tichým, svým dávným kamarádem.
Celkově za to vyslechl kritiku. Ale on na své lidi nedal dopustit. Ani samotné převzetí klubu neproběhlo úplně hladce, s tehdejším šéfem Tomášem Králem, jenž byl právě ten, kdo olympijského šampiona do klubu z NHL zlákal, si „nové“ Strakovo vedení i přes noviny vyměnilo pár ostřejších slov.
Ale ty hlavní potíže teprve přišly. A dorazily hned ve dvou letech po sobě. Nejdříve v létě roku 2009 hrozilo, že klub zkrachuje. Docházely finance, dluhy se hromadily. Co s tím? Straka se nakonec rozhodl, že klub spasí vlastní finanční injekcí. Postupně do něj ze svého vložil 25 milionů korun, kdekdo ho považoval za naivku... Už tehdy se v hokejovém zákulisí počítalo spíše s variantou, že se klub nepodaří zachránit.
Ze všeho byl otrávený a přešlý
„Lidi mi říkají, že jsem blázen... Ale nebylo jiné zbytí,“ říkal tehdy. Za to získal v klubu spoluvlastnický podíl, který se postupně vyvíjel. Jenže ani tento proces nebyl bez zádrhelů, s tehdejšími dalšími majiteli došlo k neshodám. Což pro Straku znamenalo další dávku nervů... Chvíli trvalo, než se s ostatními dohodl. Straka je nyní majoritním vlastníkem.
„Když si to uvědomím, někdy toho na něj bylo opravdu dost. Vybavuju si ty momenty, kdy jsem na něm viděl, jak je ze všeho otrávený a přešlý. Byl celkově hrozně unavený. Na ledě se to ale vůbec neprojevovalo, při hokeji se totiž odreagoval,“ vzpomíná Zavoral.
I on prožil osobní muka. O rok později byl jakožto ředitel klubu u toho, když Plzeň spláchla odpočtová kauza... Administrativní zaváhání tým obralo o devatenáct bodů a Indiáni se sesunuli až ke dnu tabulky. Na Zavorala se snesla největší zloba, sám rezignoval z nejvyšší funkce.
I Straka čelil obrovskému tlaku. V zákulisí se tvrdilo, že na ledě sice vládne, ale není schopný si zařídit pořádek ve vlastním klubu. Slýchával, že je tak amatérsky řízený, že snad ani nemá v extralize místo. Především ti klasičtí extraligoví bafuňáři, kteří na ledě nic nedokázali, to dávali Strakovi rádi „sežrat.“
„Pochopitelně si Martin oddychl, že to všechno vyšlo. Titul se tady omílal dlouho, hlavně novináři ho zmiňovali. Ten tlak byl cítit,“ říká i Tichý, další jeho z jeho nejbližších parťáků.
Titul, to je pro legendu tedy zasloužený balzám na pocuchané nervy. Straka ví: Stálo to za to...
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
