V Brně vyrostl, jenže za áčko Komety si Richard Jarůšek nikdy nezahrál. „Chtěl jsem si s ním dřív aspoň zatrénovat, jenže to nedopadlo,“ říká. Ale s nostalgií pryč, teď má chlapisko, které nosí dres Mountfieldu, za cíl Kometu zničit, ukončit jí sezonu. A taky zneškodnit brankáře Marka Čiliaka, kamaráda, se kterým nastupoval v brněnské juniorce.
Je jiný. Hrou i tím, jak vypadá. Richard Jarůšek je v extralize fenomén. Zaprvé, každou akci tlačí rovnou na branku, s nějakým českým šmrdláním na něj nechoďte. Vzezření? Dlouhé vousy nosí, i když se nehraje play off, plandající tkanice od kalhot, odporně zelený chránič. „Tohle bych chtěl opravit. Má žlutou barvu, ne zelenou,“ usmívá se chasník.
Záleží na úhlu pohledu, občas vypadá zelený.
„Ale pro mě je žlutý.“ (směje se)
Dobrá, tak žlutý. Baví vás být výstřední?
„To si ani nemyslím. Možná to tak vypadá, nosím dlouhé vousy, ale každý si na ně už zvykl. Kdybych je dal dolů, možná by mě ani nepustili do kabiny, jak bych vypadal jinak. A zarostlý být musím, můj problém je, že když se oholím, vypadám na patnáct.“
Pořád kvůli nim posloucháte narážky?
„Vím, že když jsem si je nechal narůst, lidi říkali: hele, vousáč. Asi jo, všímali si mě, víc mě registrovali. Kdybych se teď oholil, nikdo mě nepozná. Takže to držím a nechávám vousy růst. Už je to taková moje image.“
Vzpomínám na jednu starší fotku. Bez vousů vypadáte o dost mladší, ale i tak nějak serioznější. Jako úředník z banky.
„No právě. Kdybych při hokeji vypadal moc slušně, asi by se to nehodilo. (usměje se) Nevadí mi, že mě lidi poznávají. Spíš naopak.“
Dobře, a co ten výrazný chránič na zuby? Nevypadáte jako někdo, kdo chce být v davu.
„Náhoda.“ (směje se)
Vážně?
„Dřív jsem měl průhledný chránič, skoro nebyl v puse poznat. Dělal jsem si u zubaře nový chránič, ptal se mě, jakou mám nejoblíbenější barvu, řekl jsem, že žlutou. No, a on je takový svítivý.“
Drsně vypadáte, drsně hrajete. Vždycky jsem si říkal, že to máte takhle zmáknuté po všech stránkách, že značka Richard Jarůšek frčí.
„Takhle o tom nepřemýšlím. Snažím se hrát do těla, hodně se tlačit do branky, no a nějak k tomu vypadám. Ale tohle je můj styl. Bylo by asi špatné, kdybych se ho snažil předělávat.“
Vidíte vždycky jen dálnici hokejka-brána a soupeři jsou jenom drobné detaily. Tohle jste vy?
„Snažím se vždycky jít co nejrychlejší a nejkratší cestou do branky, k tomu být silný v osobních soubojích a na puku.“
Víte, co mi přijde? Že kdyby se mezi hráči vyhlašovala anketa o nejméně populárního soupeře, vy budete možná vítěz.
„Kdo ví. (usměje se) Ale asi to je stylem hry. Něco na tom bude, nemají mě moc rádi. Ale tohle je moje hra a já se kvůli nikomu měnit nebudu.“
Navíc když máte vedle sebe divokého Alexandra Picarda. Spolu jste jak sud s dynamitem. Jako by byla jen otázka času, než přijde na ledě nějaký výbuch.
„Víme, že se tohle líbí i našim fanouškům. Bereme si energii od nich a stejně jim ji chceme tímhle i dávat. Když je šance, jdeme do souboje. S Alexem hrajeme podobný hokej, dopředu a přímočaře. Vždycky k sobě pak máme centra, který myslí hlavně na defenzivu, my s Alexem na druhou stranu. Naším úkolem je, aby se před soupeřovou brankou pořád něco dělo.“
Slyšel jste, co Picard všechno zvládl ve Švýcarsku? Bitka před zápasem, strkanice u kabin... Proti tomu je v Česku spíš za slušňáka.
„Viděl jsem to na YouTube a občas nad tím kroutil hlavou. Ale on je taková povaha, občas i ty jeho fórky v šatně, někdy je nepochopíte a on se tomu děsně směje. Alex je Alex. (směje se) Je svůj. Ale fajn kluk a na ledě je taky extrémně platný.“
Když jste byl někde v dorostu, spoluhráči asi museli obdivovat kouzla Jaromíra Jágra, vás tipuju na krále otravů Seana Averyho. Trefa?
„Budete se divit. Taky jsem hltal Jardu Jágra, odmala jsem ho měl hrozně rád. Já nejdřív do těla totiž moc nehrál. Byl jsem drobnej, navíc mě posílali o kategorii výš mezi starší kluky. Takže Jágr, pak Sidney Crosby... Tihle hráči se mi vždycky hrozně líbili.“
Co se v technickém Richardu Jarůškovi zlomilo, když přišel na to, že jeho hokej bude jiný, drsnější?
„Asi to ve mně zlomilo Znojmo a EBEL. Tam je strašně moc hráčů ze zámoří, řežou to. Byla potřeba se tomu přizpůsobit, jinak byste dostali. Hodně se to tam mydlilo, rvalo...“
Začalo vás tohle postupně bavit?
„Nevím, jestli bavit. Ale je to potřeba. Ne že bych vyloženě vyhledával momenty, kdy budu chtít někoho sestřelit. Jenom hokej se bez toho neobejde. Když přijde příležitost, ránu dám.“
Bolí styl „uhni, jedu“ i vás?
„Někdy. Ale to k hokeji patří. Bolístky jsou, ale nesmí vás zastavit. Nemůžu začít hrát jinak.“
Rodiče budou fandit Hradci
A láká vás se o to víc předvést v Brně, kde jste vyrůstal?
„Chci hrát co nejlépe vždycky, ať je to v Brně, nebo kdekoliv jinde. Tady ale přece jen budu mít hodně známých, takže tyhle zápasy jsou něco víc. Ale ne tak, že by mi to přerostlo přes hlavu.“
Vaši teď budou fandit Hradci?
„Jasně, týmu, kde jsem já, rodiče fandí.“
Nevyslechnou si kvůli tomu svoje?
„To jo. Hodně známých má řeči, špičkují tátu i mně, patří to k tomu. Na druhou stranu, dost těch lidí z mého okolí přeje teď taky Hradci, takže pár fanoušků v Brně taky máme.“
Když se bavím s Petrem Hubáčkem, on občas vysolí něco brněnským hantecem. Vy tolik ne. Umíte ho?
„Hantec moc neumím. Ale spíš mám jiné koncovky na konci slov než ostatní kluci. Mám jen v sobě některé věci zakódované, nechodí se na Brněnskou přehradu, ale na Prígl, na Špilas a tak. Ale hantecem nemluvím.“
A když v kabině zazní „brněnština“, nehulákají v žertu ostatní, ať začnete mluvit česky?
„Ale ne. (usměje se) Máme tady dost kluků, kteří hráli minimálně někde v okolí Brna, takže to problém není. I když já to ani tak nevyužiju, nevykládám klukům v šatně o Príglu. Občas se někdo zarazí, když ze mě vypadne právě ta jiná koncovka. Ale že by mi to dával někdo sežrat, to zase ne.“
Nosíte slavné brněnské příjmení. Máte něco společného s bývalým fotbalistou a trenérem Karlem Jarůškem, nebo ne?
„Ptalo se mě na to už hodně lidí, ale je to jen shoda jmen. Všichni znají Karla Jarůška, dokázal toho ve fotbale hrozně moc, v Brně je hodně slavný. Teď je čas na mně, aby si lidi k tomuhle příjmení začali přiřazovat i hokej.“ (usměje se)
Ještě když jste hrál za Mladou Boleslav, komentátor vás jednou právě na Karla Jarůška překřtil. Plete se to.
„Jo, taky jsem si říkal, kde to vzal.“ (usměje se)
Chodil jste vlastně na Kometu fandit jako kluk?
„No jasně. Když jsem byl úplně malý, tak ještě za Lužánky, kde se hrálo dřív, později do Ronda. Fandil jsem jí, chodil na zápasy a doufal, že bych si za ni jednou mohl zahrát.“
Řval jste v kotli?
„To ne, seděli jsme s klukama na tribuně stranou. Vychutnávali jsme si hru, spíš jsme se chtěli něco přiučit, než abychom někde křičeli.“
Šance v Brně nevyšla
A proč cesta do áčka nikdy nedopadla?
„Nastupoval jsem vždycky za starší ročníky a v juniorce pak doufal, že by to třeba vyjít mohlo. Aspoň zatrénovat jsem si s dospělými chtěl, nasát atmosféru. Ale bohužel ta šance nikdy nepřišla. Otevřela se přede mnou možnost odejít do juniorky za moře, áčko pořád nic, tak jsem si řekl, že to bude lepší, než abych hrál v mládeži doma.“
Ani po roce, když jste se vracel zpátky, se Kometa neozvala?
„Ozvalo se Znojmo, Brno spíš dělalo problémy. Ale pan majitel mi ve Znojmě řekl svoji představu, že nejdřív půjdu do juniorky, ale čekají mě tréninky s áčkem, a když všechno dobře půjde, nastoupím i za dospělé. Všechno vyšlo. Zpětně jsem udělal určitě dobře.“
Před startem semifinále jste říkal, že se Marek Čiliak, brankář Komety, kterého znáte z juniorky, vždycky usmívá, pokud vám něco chytne. Směje se i v sérii?
„Marek je gólman, byl vždycky svůj, oni jsou sorta sami pro sebe. (směje se) Ale sranda s ním byla vždycky. Teď v play off je už ale vážnější, vidíte na něm, jak o něco jde. Když mu něco řeknu, tak se už nesměje, spíš se mračí.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
