V sobotu je to přesně 10 let, kdy český hokej přišel o jednu ze svých největších osobností. Kdo byl Ivanu Hlinkovi nablízku, přiznává, jak velké štěstí po jeho boku prožil, jaké životní obohacení načerpal. A o to větší žal v sobě nesl, jakmile obdivovaný chlap, slavný hráč, trenér a prima kamarád zemřel. Blízcí hokejové legendy pro deník Sport na Ivana Hlinku zavzpomínali u fotografií, na něž nezapomenou.
Pomocí šipek si projděte deset osobních vzpomínek deseti blízkých Ivana Hlinky. Jejich popis, jak se dozvěděli o Hlinkově smrti, rekonstrukci jeho posledního dne i další vzpomínky najdete ve speciální příloze sobotního deníku Sport.
Liběna Hlinková: To byl celý on...
„Samozřejmě si vzpomínám. Vyhlášení Zlaté hokejky v Karlových Varech, vedle nás seděl pan Gut, já s tím vlasovým ohonem… Vybavuju si, že jsem tehdy Ivana trochu usměrňovala, ale ten jazyk venku, to byl celý on. Byl známý tím, že měl obrovský smysl pro humor. Pro velmi chytrý humor. V každé situaci, byť sebevážnější, si dokázal poradit veselou hláškou. Vtipkoval pořád, se mnou, s přáteli. Měl ten dar, že uměl rozesmát všechny okolo sebe. A moc ho těšilo, když druhé pobavil nebo někomu zvedl náladu. Já byla víc při zemi, měla jsem o něj trochu strach, stavěla mu nějaké mantinely, ale to víte, občas je překračoval.“
Zbyněk Kusý: Nechtěl být trumpetista od Vlacha
„Na to si vzpomínám moc dobře. V tenisovém centru u pana Černoška v Prostějově jsme měli s hráči první informativní schůzku kvůli Světovému poháru. V rámci toho jsme s Ivanem vybírali oficiální oblečení pro turnaj. Mně se ve sportovním prostředí vždycky líbila kombinace světlých kalhot a tmavých sak. Takže jsem pár kusů vybral podle sebe, načež mi Ivan povídá: 'Zbyňo, neblázni, v tomhle budeme vypadat jako trumpeťáci od Vlacha...' Strašně mě rozesmál. Bohužel, za pár týdnů bylo vše jinak...“
Martin Ručinský: Hodně veselý návrat se zlatem
„Tak na tohle nejde zapomenout. Návrat z mistrovství světa v Norsku, které jsme vyhráli a tiskovka na letišti, přímý přenos v televizi… Bylo to hodně veselý. V Lillehammeru jsme se potáceli v problémech celý turnaj, byli jsme na pokraji rychlého vyřazení, Rusové nás vycvičili 7:1 a vypadalo to na cestu domů. Naštěstí nás zachránili Slováci remízou se sbornou. Utekli jsme hrobníkovi z lopaty a nakonec to celé vyhráli.
Po finále jsme oslavovali hned v kabině, Ivan u toho nemohl chybět. A pokračovalo se dál celou noc, pak i v letadle. A výsledek všichni viděli v televizi, na fotkách. Měli jsme obrovskou radost, užili jsme si ohromnou srandu a náležitě zlato zapili. Pro mě šlo o první titul, strašně jsem si vážil toho, že jsem vyhrál pod Ivanem. Měli jsme mezi sebou vřelý vztah, v sedmnácti letech si mě vytáhl z dorostu do litvínovského áčka, v životě na něj nezapomenu.“
František Černík: Často se hádal o míček
„Ivan byl hodně urputný tenista, to je i z této fotky vidět. Nevzdal žádný míček, často se o ně taky hádal. To bylo jeho, v tom se vyžíval, zápasy prožíval hodně emotivně. Vzpomínám si, že jsme v Prostějově dokázali porazit i mnohem lepší páry, vybavuje se mi třeba cenné vítězství nad Pavlem Richtrem.
Ve čtyřhře jsme toho spolu odehráli hodně, z nás dvou byl on lepší tenista. Než se dal na golf, hrával tenis hodně a rád, byl tahoun. A taky se strašně rád při tenisu vsázel. S kýmkoliv a o cokoliv. I proto nechtěl prohrávat, na tenisovém kurtu byl stejný živel jako na ledě.“
Petr Svoboda: Miloval jsem golf s Ivanem
„Zbožňoval jsem chvíle s Ivanem na golfu. Když ho tenkrát propustili v Pittsburghu, pozval jsem ho k sobě na tři týdny na Floridu. Hráli jsme od rána do večera, nějakých třináct, čtrnáct hodin v kuse. Koukali na nás jako na blázny a nechápali, že to vydržíme. My dva se pořád smáli, byl to nádhernej čas. Jednou jsme si tam sedli a začali dávat do kupy naši budoucnost. Dohodli jsme se, že budeme zastupovat hráče a že do toho půjdeme spolu na plný pecky. A v tom to přišlo...“
Radim Rulík: U Švejka jsme měli svoje útočiště
„Do hospody U Švejka jsme chodili nejčastěji, bylo to takové naše útočiště, tedy když jsme byli v Omsku a netrénovalo se dvoufázově. Na Vánoce jsem se Ivanovi zmínil, že bych něco zvládl na kytaru, tak mi ji koupil a občas jsme si zahráli. Měl rád Tučného, Olympic, českou klasiku.
Původně s ním měl do Omsku jít Ondra Weissmann, ale nepustili ho ze Slavie. Ivan na mě dostal tip a oslovil mě. V Rusku si ho pamatovali ještě z dob, kdy hrál, byl pojem, všude měl otevřené dveře. S námi tam byli ještě Jirka Šlégr, Tomáš Vlasák, Pavel Patera a Martin Procházka. Atmosféra byla i díky Ivanovi výborná, výsledky jsme měli taky dobré. Po základní části jsme skončili druzí a v play off vypadli v semifinále s Čerepovcem 2:3 na zápasy.“
Robert Reichel: V Naganu slíbil, že nám zazpívá
„Tahle fotka se stala legendou, mají ji pověšenou i na stadionu v Litvínově, tady odtud jsme všichni, kdo jsme se v Naganu sešli. Vyhráli jsme do té doby nejlepší turnaj, zachycuje naší euforii, i když nám došlo asi až později, co jsme dokázali. Ivan byl mokrý od šampaňského, je to nádherná vzpomínka na něj. Oslavovalo se divoce, ale to byl začátek, šlo se pak do Slovenského domu, kde hrála cimbálovka. A Ivan Hlinka už dřív slíbil, že když vyhrajeme, tak nám zazpívá.“
Jiří Šlégr: Jeden z nejhorších okamžiků mého života
„Ani se nedá popsat, jak těžké bylo mluvit Ivanu Hlinkovi na pohřbu. Jeden z nejhorších okamžiků v mém životě. Hrdlo zadrhává, do toho vzpomínky, před sebou vidíte všechny ty, kteří truchlí za člověka, jehož milovali.
Tohle bylo na pražském Žofíně, totéž mě čekalo ještě později v Litvínově, ale považoval jsem za svoji povinnost se toho zhostit. Ivan pro mě a pro nás všechny udělal strašně moc a těch pár slov si rozhodně zasloužil. Nejdřív jsme oslovili jeho vrstevníky a nejbližší kamarády, ale nikdo si netroufal, tak jsem řekl, že za hráče promluvím.“
Petr Áda Bílek: Věřili jsme, že nás hlídá
„Hlinkovu fotku jsme měli v kabině při zlatém mistrovství světa 2005 ve Vídni, pak za Aloise Hadamczika ne, a obnovila se v roce 2009, kdy se k mančaftu vrátil Vláďa Růžička. Mezitím jsem ji měl schovanou v kanceláři. Vzniklo to na popud Jirky Šlégra a kluků z Litvínova. Věřili jsme, že nás Ivan Hlinka hlídá a že všechno dobře dopadne, že na něj mančaft zavzpomíná, semkne se, to, co on uměl, stmelit partu, udělat pohodu. Jeho oblíbená věta ´Hlavně se z toho neposrat´ je památná.
Byl to velký člověk, se kterým se dalo mluvit o čemkoli, charismatický, velká autorita v kabině i mimo ní. Škoda, že to tak dopadlo, protože by se asi neděly věci, které přišly později.“
Petr Janda: Takové situace těžce snáším
„Na to setkání na litvínovském zimáku si pamatuju velice přesně. Kluci od hokeje se setkali, aby si zahráli na Ivanovu počest a já byl rovněž pozván. Před plnými tribunami jsem zahrál Otázky, a jakmile jsem dozpíval, Jirka Šlégr přijel za mnou, přetáhl přes hlavu dres s nápisem Ivan Hlinka a předal mi ho. Dodnes ho mám vystavený. Vedle dalších dresů a trikotů. Od Ivana mám i jeden z národního mužstva.
Tehdy to bylo velmi emocionální. Síla, opravdu jo... Já tyhle emotivní záležitosti dost těžce snáším, zvlášť jde-li o mého kamaráda. Zvládnout to všechno profesionálně a zazpívat tak, jak se má, bylo pro mě dost náročný. Vždycky mi to dělá problémy. Ivan od nás odešel před deseti lety, ale mně to přijde jako nedávno. Řada věcí mi ho připomíná.“
Související články
Top články
Mimibazar.cz
Články odjinud
