Zpověď Jágra: Byl jsem dost arogantní. Jak to ti trenéři mohli vydržet?
Iniciály JJ jsou v Česku tím, co pro svět filmu BB. Jaromír Jágr. Nepotkáte u nás člověka, který by neznal jméno stále hrající hokejové legendy. Z hornického a ocelářského Kladna se z čtvrti Hnidousy dostal až na absolutní vrchol sportovního umění. Pro časopis Sport Coach popsal svůj vývoj přes mladíka, arogantní hvězdu až po týmového hráče. Proč říká, že byl arogantní sráč? Co ho změnilo? Jak vzpomíná na Ivana Hlinku a v čem byl rozdíl mezi NHL a reprezentací? A kteří trenéři ho nejvíc posunuli a jak?
Ve všední jarní den dopoledne je na kladenském zimáku skoro prázdno. Jen z ledu se neustále ozývají rány hokejkou do puku a následně mlaskne síť v brance, zazvoní tyčka nebo zaburácí mantinel. Každou ránu doprovází stručný komentář. Jaromír Jágr trénuje palbu z voleje.
Přihrávka střídá přihrávku, na branku míří střela za střelou. K mantinelu, kde stojí hrstka přihlížejících známých a kamarádů, letí nový poznatek. „Když pálíš z voleje, nemusíš napřáhnout až úplně dozadu za hlavu, stačí o kus níž. Pak můžeš střílet rychleji a neztrácíš tolik času. Prostor na chybu je pak menší,“ oznamuje olympijský šampion, dvojnásobný mistr světa a vlastník dvou Stanley Cupů.
Za svou profesionální kariéru, která trvá už třicet let, poznal desítky trenérů. Podle Jaromíra Jágra mu každý něco dal. Začtěte se do jeho upřímné zpovědi.
Mládežnické roky
„Já beru hokej jako život. Nemůžeš si vybírat a pamatovat jen trenéry, kteří ti dali něco pozitivního. Všechno vás nějakým způsobem osloví a ovlivní. Nezáleží, jestli je to negativní, nebo pozitivní. Negativní zážitky vám mnohdy dají víc než ty pozitivní. Bylo by proto trochu nefér vytáhnout jméno jednoho člověka, jednoho trenéra.
Můj první trenér byl asi pan Beran, který, myslím, vycítil můj talent a dokázal ho využít na sto procent. Nechal mě hrát stylem, jakým se už dnes v moderním hokeji nehraje. Celý tým měl pracovat na to, abych mohl dát gól. Já si vzal puk, projel přes celé hřiště a ostatní měli za úkol odstavit hráče soupeře. Tímto stylem jsem hrál a dával jsem třeba i deset gólů za utkání.
Jak jsem pak postupoval dál věkovými kategoriemi, měnili se i trenéři. Každý oddíl to měl postavené tak, že v každém ročníku měl svého trenéra, který nešel s týmem dál, ale zůstával u té své věkové kategorie a každý rok mu hráči přicházeli a zase odcházeli.
Ten systém byl tak zavedený, tuším, v celé republice. A mám dojem, že to často platí i dnes. Je to podle mě dáno tím, že někteří trenéři se hodí víc k dětem, další k větším dětem a dorostu, a jiní zase k dospělým. Naučit základy bruslení a základy hry, na to potřebujete mít trpělivost. A že jsi hrál v NHL, to neznamená, že víš, jak to máš dělat. Právě naopak. Někteří trenéři, kteří nehráli hokej na top úrovni nebo jen do určitého věku, ale baví je trénovat, to studují a učí se novým způsobům, jak děti co nejlépe rozvíjet.“
Přechod do dospělých
„Já jsem začal trénovat a hrát za dospělé v patnácti, šestnácti letech. V té době hrálo Kladno extraligu. Přišli jsme asi tři nebo čtyři mladí hráči a najednou jsme zabírali místo zkušeným borcům. Tehdy hrát nejvyšší soutěž znamenalo velkou prestiž. Nemusel jsi normálně pracovat, bral jsi na tu dobu slušné peníze a mohl jsi cestovat do zahraničí.
