Geniální kouč Ivan Hlinka by slavil šedesátiny
Ivan Hlinka. Nenašli byste větší SYMBOL ZLATÉ ÉRY českého hokeje na konci tisíciletí. Sestavením a koučováním týmu pro olympijské hry v Naganu se podepsal pod epochální úspěch, jeden z největších v historii tuzemského sportu vůbec. Ne každý skvělý hráč se stane stejně výtečným trenérem. V Hlinkově případě se to však podařilo na více než sto procent.
Hlinka nebyl trenér-teoretik, trávící dlouhé hodiny rozborem videozáznamů jednotlivých utkání. Naopak: spoléhal především na svoji intuici. Tu osvědčil hlavně při nominaci na olympijský turnaj v Naganu.
„Tohle mužstvo přece nemá šanci na úspěch. Proč je tam tolik hráčů z domácí soutěže?“ ťukali si mnozí prstem na čelo.
Hlinka ale dobře věděl, co dělá. „Prokázal zdravou odvahu,“ upozorňuje obránce Jiří Šlégr, jenž k Hlinkovi vzhlížel už jako žáček v Litvínově. „Viděl to tak, že hráči z extraligy jsou kvalitní a že když to poskládá dohromady, to mužstvo může uspět. Měl charisma, kterým si získal hráče, že byli ochotní udělat pro úspěch cokoliv. Možná to bylo právě tím, že nekoukal, odkud ten hráč je, ale dal šanci komukoliv, kdo mu zapadal do jeho konceptu.“
Zatímco o jménech pro Nagano jako Hašek nebo Jágr nebylo pochyb, udělal Hlinka i pár naprosto nečekaných, ale o to později úspěšnějších tahů.
Jen vzpomeňte, kdo by si ještě pár měsíců před olympiádou pomyslel, že tam pojede Vladimír Růžička? „Všichni pořád řešili, jestli kapitánem bude Reichel nebo Jágr. Ivan Hlinka přišel s tím, že se kapitánem stane Vláďa Růžička,“ vzpomíná Šlégr.
Nebo další příklad: obránce Petr Svoboda, vítěz Stanley Cupu a předlistopadový emigrant, jenž dostal český pas až přímo v dějišti turnaje. „Trenér Hlinka ho znal ještě z Litvínova. Byl přesvědčený, že může týmu hodně pomoct, což se potvrdilo,“ připomíná Šlégr.
Svoboda rozhodl jediným gólem finálový duel s Ruskem. Ani taková trenérská persona jako Ivan Hlinka se však nevyhnula angažmá, které končilo bez fanfár. V únoru 2000 přichází nabídka z Pittsburghu, v té době s trochou nadsázky českého týmu hrajícího NHL.
Po zbytek sezony Hlinka sbíral zkušenosti od věhlasného Herba Brookse, strůjce zázraku na ledě z olympiády 1980 v Lake Placid, kde výběr amerických vysokoškoláků senzačně pokořil sovětskou hokejovou mašinu. Nemohou tušit, že jejich osudy se protnou ještě jednou...
V létě se český kouč sám ujímá vlády nad Penguins, obklopen až deseti krajany v týmu. „Ivan Hlinka ale nebyl ten, kdo Čechy do Pittsburghu přivedl,“ říká Šlégr, tehdejší člen organizace.
„Je pravda, že nás tam bylo dost. Pamatuju si, jak za námi přišel generální manažer Craig Patrick s tím, co si myslíme o tom, že by vedení přivedlo do klubu trenéra Ivana Hlinku. Hned jsme mu samozřejmě řekli, že by to bylo parádní, že by to mohlo přinést úspěch.“
Na konci sezony 2000/01 se sice Penguins proderou až do semifinále Stanley Cupu, ale není žádným tajemstvím, že v mužstvu to moc neklape. Hlinka si překvapivě přestává rozumět s Jaromírem Jágrem, největší hvězdou týmu.
„Za mě bylo všechno v pořádku,“ tvrdí Šlégr, jenž během ročníku zamířil do Atlanty. „Jestli se potom vyskytly nějaké rozpory, nevím. Nikdy jsem to s nikým ani nekonzultoval.“
Jisté je, že Hlinkova pozice postupně slábla. A po pouhých čtyřech zápasech v úvodu nové sezony, které tým nezvládl, přišlo jeho odvolání. Jedním z důvodů byla údajně slabá trenérova angličtina.
„Uměl anglicky normálně, jako my ostatní,“ oponuje Šlégr. „Jen jeho styl nebyl nikdy takový, aby se postavil do kabiny a měl nějaké velké taktické proslovy. Byl typem trenéra-motivátora, který dokázal hráče nahecovat.“
Nechuť k nekonečným rozborům hry, na něž v zámoří právě kladou velký důraz, se zřejmě nejvýrazněji podepsala na jeho vyhazovu. I když v NHL skončil, s Brooksem, jenž ho zasvěcoval do tajů trenérského řemesla v zámoří, se obrazně setkal ještě jednou.
Před pěti lety v srpnu Ivan Hlinka podlehl následkům zranění po autonehodě u Karlových Varů. Rok poté, co při havárii na dálnici severně od Minneapolisu zahynul Brooks...
„Potkal je až neuvěřitelně stejný osud,“ kroutí hlavou Šlégr. „Oba nečekaně vyhráli olympiádu a smrt našli na silnicích. Vždycky na ně budu vzpomínat jedině v dobrým, byli to skvělí lidi.“
| OČIMA DRUHÉ MANŽELKY LIBĚNY HLINKOVÉ |
| „Vzpomínky na Ivana jsou pořád dost časté, zapomenout samozřejmě nelze, vždyť to byl můj muž. Smrt blízkého člověka ve vás zůstane už napořád, s tím se nemůžete nikdy smířit. Navíc žiju v našem domě, kde se dennodenně setkávám s věcmi, které mi ho připomínají. Sice mám v domě stále místnost, kde jsou vystaveny Ivanovy trofeje, fotografie, ale abych tam chodila brečet, to už ne. Musím to brát tak, že nejsem jediná, koho něco takového postihlo. Na Ivana se snažím vzpomínat s humorem, toho bylo kolem něj vždycky hodně. Když třeba sedíme se známými na zahradě, tak si připomeneme pěkné chvíle, které jsme tam s Ivanem strávili, ty jeho vtípky a řečičky. I když byl litvínovský patriot, v posledních letech jeho života toho patriotismu kvůli chování některých lidí ubývalo.
Letos na jaře mě navštívili zástupci Síně slávy NHL v Torontu. Chtěli odkoupit nějaký obraz, který Ivan namaloval. Neprodala jsem jim ho, ale darovala, i když toho známého klauna, kterého chtěli, jsem nedala. Odvezli si i nějaké další věci. Jsem ráda, že si na Ivana vzpomněli i v zámoří.“ |
