Celé zemi už tak udělali hokejisté na mistrovství světa nesmírnou radost. Troubky na Přerovsku, obec s dvěma tisíci obyvatel, kam se pravidelně vrací velká voda, potěšili ale ještě mnohonásobně víc.
Hráči mezi sebou vybrali ze svých prémií 1 250 000 korun, vzali pohár pro šampiony a vyrazili na Moravu, aby tamním lidem osobně poděkovali za velkou podporu, které se jim od nich dostali.
Do Troubek se opíralo prudké slunce, když se na návsi zaleskl pohár pro mistry světa. Po povodních však všude zůstává hodně památek. Zbořené zdi, zaplavené sklepy. Teď se místním budou škody opravovat o něco lépe, hokejisté přijeli předat svůj milionový šek.
„Samozřejmě že pomoc by zasloužila spousta obcí, nejen Troubky, ale někomu jsme ji museli dát a rozhodli jsme se pro tuto obec,“ řekl kapitán vítězného týmu Tomáš Rolinek.
Museli? Cítili jste se lidem zavázáni za jejich povzbuzování, zaslané vzkazy a podporu?
„Je pravda, že nemuseli. Mohli jsme dostat nápad a mohli jsme ho zavrhnout. Ale já si myslím, že když můžete, tak pomoct musíte.“
Bude vás zajímat, kam vaše peníze jdou?
„Necháme to na místních. My ani o konkrétních problémech nevíme, kde je potřeba finanční pomoc nejvíc. To rozhodne obec a zasedne zastupitelstvo, oni budou vědět nejlépe, co je potřeba.“
Jak celá vize pomoci vznikla?
„Dnes říkám poprvé, že s tím přišel Petr Čáslava. On mi ten nápad řekl na pokoji, já jsem se toho chytil a hlavně jsme se pak dohodli v kabině. Takže je to nápad Petra Čáslavy a celá kabina ho zrealizovala.“
Hokejoví mistři světa (zleva) Petr Vampola, Tomáš Rolinek a Miroslav Blaťák předvedli v Troubkách pohár pro šampiony • Foto ČTK
Všichni byli pro?
„Je to tak. Nikdo se neptal, proč bychom měli dávat peníze nebo k čemu to je. Spíš jsme se bavili, kolik dáme. Jestli každý hráč dá pět, deset nebo patnáct tisíc. Pak jsme přišli s myšlenkou, že každý dá z odměny deset procent. V té době jsme ještě nevěděli, že titul získáme a tím pádem peníze narostou.“
Kdy jste to řešili?
„Bylo to už před čtvrtfinále. Tím, že jsme vyhráli titul, tak obec si vysloužila víc peněz.“
Mohli jste pomoct taky vlastníma rukama, udělat si brigádu. Bylo to ve hře?
„Bylo, takový nápad byl taky. Nejen že bychom dali peníze, ale že bychom se sešli na jeden nebo dva dny a přijeli bychom sem pomáhat. Ale musím říct, že na tomto jsme se nedomluvili. Je to blbé říkat, ale času máme málo a když je to možné, pomůžeme penězi.“
Hrajete pro mnoho lidí, ale je to anonymní dav. Teď je vidíte z očí, jaké to je?
„Příjemné, moc. Potěšilo mě, když pan starosta říkal, že když se hrálo semifinále a finále, že se sešli v hospodě, zapomněli na problémy a fandili nám. Proto jim chceme pomoct.“
Co vám místní říkali?
„Odnesl jsem si z toho vědomí, že stejně jako nás těšilo, že nás sledují, tak je těší, že jim pomůžeme.“
Máte někde schované vzkazy od fanoušků, které vám chodily do Německa?
„Abych pravdu řekl, tak žádný nemám, ale víceméně si je pamatuju. Bylo to o jednom a tom stejném. Lidi trpěli, ztratili střechu nad hlavou, potřebovali pomoc. Tak jsme jim pomohli.“
REPORTÁŽ Z PŘEDÁVÁNÍ ŠEKU V TROUBKÁCH ČTĚTE V PÁTEČNÍM VYDÁNÍ DENÍKU SPORT
