Kouč Neliba: Ještě jsem neřekl poslední slovo
Jak může být trenérské řemeslo vrtkavé. Jan Neliba před lety vládl v hokejovém Vsetíně, podílel se na třech titulech. Byl mezi absolutní smetánkou. Ale pak následoval sešup. A teď dokonce práci nemá žádnou. „Ale věřím, že jsem ještě neřekl poslední slovo!“ říká odhodlaně sedmapadesátiletý kouč.
Na ledě v posledních dnech velel Tomáši Kaberlemu, Tomáši Plekancovi nebo Petrovi Průchovi. Samým hvězdám. Jenže to bylo jenom v rámci soustředění Jágr Teamu. Jinak je Jan Neliba, jeden z klíčových strůjců vítězné vsetínské dynastie, bez angažmá.
„Není to příjemné, konkurence je teď prostě velká,“ říká trenér, jenž po veleúspěšném působení ve valašském týmu už další úspěch nepřidal. Několikrát mu navíc na poslední chvíli uteklo angažmá v KHL.
„No... (přemýšlí) Já nejsem typ, který by smutnil. Prostě tak to je. Dívám se do budoucna a věřím, že jsem ještě neřekl poslední slovo. A celkově se za to, co se mi podařilo, nemusím stydět.“
Ovšem po Vsetínu už jste spíš při svých štacích narážel, v posledních letech jste působil hlavně v první lize...
„To máte pravdu. Byl jsem nahoře, teď už moc ne. Možná je to i tím, že ve Vsetíně jsem tehdy hráčům maximálně důvěřoval, oni mi to vraceli. Ale v ostatních týmech už to takové nebylo, kluci se mi spíš vezli po zádech a pak jsem to odnesl já. Na druhé straně jsem získal další zkušenosti. Chci ještě trénovat, cítím se plný energie. A jsem i mnohem vyrovnanější, než co jsem býval.“
I kvůli vaší impulzivní povaze jste narážel.
„Jsem prostě takový, i když už to není tak horké. Jedno ale zůstává – nemám rád flákače a namyšlené hráče, kteří si o sobě myslí víc, než na co mají. A s nimi jsem se vždycky dostával do konfliktu. (přemýšlí) Ale já doufám, že v budoucnu něco seženu. Mám pořád obrovskou chuť do práce a věřím, že mám co nabídnout.“
Přišel jste na nějaký další důvod, proč k vám nedoletěla žádná nabídka?
„Nevím, třeba jsem už pro nějaké kluby starý. Ale já se tak opravdu necítím. Faktem je, že se proměnila generace, nastupují jako trenéři kluci, které jsem ještě vedl já. Konkurence je mnohem větší. Když jsem začínal s trénováním někdy v roce 1993, trenéři nebyli. Dnes je úplně jiná doba, kolegů, kteří jsou ve stejné situaci, je víc.“
„To bych neřekl. Svoje kvality mám, o tom jsem přesvědčený. A věřím, že ještě dostanu šanci, těším se na ni. Nějak mě ty poslední události neshazují, hlavní je, že si pořád držím chuť do hokeje. Bez ní už by nemělo cenu něco řešit.“
Proč vám vlastně nevyšlo angažmá ve slovenském Prešově, s nímž už jste dokonce před létem podepsal smlouvu?
„Najednou zmizel silný sponzor, který slíbil, že klub ekonomicky zajistí. Ale nestalo se.“
V minulosti se vaše jméno několikrát spojovalo i s ruskou KHL. Proč to nikdy neklaplo?
„Vždycky mi to proklouzlo mezi prsty. Už v roce 2004 se o mě zajímal Omsk, nakonec si vybral Ivana Hlinku. Jednou jsem byl už přímo v Jaroslavli, ale pak zvolili pana Šuplera. I letos jsem jednal s dvěma kluby, ve hře byl i Chabarovsk. Ale nevyšlo to. Je pravda, že je toho nějak dost.“
„Není to příjemné, přiznávám. Ale tragicky to neberu, horší by bylo, kdyby mě třeba vypovědělo službu zdraví. Tohle je pořád jenom sport. Kdyby se tím měl člověk stresovat, pak teprve by z toho mohl onemocnět.“ (usměje se) Nejsem jediný, kdo čeká. Musím být trpělivý, teď už jsou kluby rozebrané. Ale zase to není tak, že bych někomu přál, aby někde musel brzo skončit. To ne.“
Zkoušíte se sám nabízet?
„Působil jsem ve Finsku (v nižších soutěžích po skončení hráčské kariéry), takže to oťukávám i tam. Nebo jinde v cizině. Řeč umím, toho bych se nebál. Uvidíme.“
Vést Jágr Team tedy pro vás bylo příjemné zpestření...
„Určitě jo, jsem rád, že mi to Venca Bartoš (šéf Jágr Teamu) nabídnul. Přeci jenom jsem si to tady zase osahal, navíc jsem mohl být na ledě se skvělými hráči.“
