Krejčího svátky po italsku: Měl jsem kabanos

Byla to palba jak novoroční ohňostroj. Před začátkem slavnostně uvedli do Haly slávy Sabres zesnulého novináře Jima Kelleyho a ruského ostřelovače Alexandra Mogilného.

Ze hry pak padlo celkem dvanáct gólů, Buffalo vyhrálo na nájezdy 7:6. Krejčí neměl den, bodově vyšel naprázdno. Ale náladu mu to nezkazilo.

Zažil jste už někdy takhle divoký zápas?
„Po první třetině to bylo 4:3, což bylo snad poprvé v mojí kariéře v NHL. Ale někdy se to stane. Mně se zápas nevydařil. Hlavně na začátku jsem se do toho nemohl dostat, šanci jsem měl, trošku chybělo štěstíčko.“

Asi největším rivalem Bruins je Montreal, ale i v Buffalu bylo proti vám publikum nažhavené, na Zdeno Cháru diváci bučeli, kdykoli se dostal k puku. Čím to?
„Já myslím, že za tím ani tak rivalita není, spíš fakt, že Zdeno je jeden z nejlepších beků v NHL. Takže ti fanoušci mu to chcou trošku znepříjemnit. V některých městech se tohle prostě děje. K tomu je ještě nejvyšší hráč, což ho taky vyzdvihuje.“

Vyšší než dlouhá v buffalské obraně Tyler Myers...
„No, větší a hlavně lepší.“

Vy sám dostáváte na ledě pořád nejvíc prostoru ze všech útočníků Bostonu. Neohrozil vás ani návrat dalšího centra Marca Savarda po zranění?
„Jsem na tom pořád stejně. Trenér sice trošku pozměnil složení útoků, ale jinak všechno zůstalo. Celkově se mi docela daří, až dneska to z mojí strany moc nevyšlo. V listopadu jsem vynechal sedm osm zápasů, takže věřím, že by tam bylo o pár branek víc. Chci zlomit hranici dvaceti gólů. Zatím jsem spokojenej, jak sezona probíhá, hraju hodně, sbírám body. Snad to tak půjde i v roce 2011.“

Po nucené přestávce se tedy cítíte dobře?
„Měl jsem jen menší otřes mozku, za týden jsem byl zpátky na ledě a po deseti dnech nastoupil do zápasu. Je to dobré, dokonce jsem se i popral s Cammalerim z Montrealu (úsměv). Já se skoro vůbec nebiju, rvačky nevyhledávám, ale tam to tak nějak vyplynulo. Když se mě zeptá hráč, co se taky nebije, nemůžu přece najevo, že se bojím. Musím se mu postavit.“

V pondělí vás čeká další zápas v Torontu, na tripu jste od 26. prosince. Jak jste vůbec strávil Vánoce?
„Měli jsme dva dny volna, s přítelkyní jsme byli doma v Bostonu. Na večeři nás pozvala k sobě do rodiny jedna kamarádka. Jsou Italové, takže jsme měli ty jejich kabanosy a samozřejmě těstoviny. V Česku jsem na Vánoce nebyl nejmíň deset let, ani nevím, kdy to bylo naposledy. Ale za deset dní přiletí rodiče, konečně budu mít zase český jídlo.“

Dostal jste nějaké dárky?
„Byly pěkný. V punčoše, kam se tady nadělují, jsem našel i nějaký bonbóny. Ale to je všechno, co můžu prozradit...“

Hned 26. prosince jste letěli na Floridu a od té doby nebyli doma. Vyrovnáváte se s tím snadno?
„My už jsme zvyklí. Po Floridě jsme hráli ještě v Atlantě, do Buffala přiletěli na Silvestra. Tentokrát jsme bydleli v Amherstu, což je asi patnáct minut od města, protože ve všech hotelích v centru mají plno kvůli mistrovství světa juniorů. Chtěl jsem se jet podívat na zápas, na Čechy s Ruskem, měl jsem i lístky, byl připravenej, čekal dole v lobby a zjišťoval, jak je to daleko. Řekli mi, že asi pětačtyřicet minut, tak jsem to vzdal.“

Možná jste udělal dobře. Zápas skončil 3:8...
„To jsem ani nevěděl, v televizi ho tady nedávali, nemůžu posoudit. Ale ty výsledky mě samozřejmě netěší.“

Jak vítá nový rok tým NHL, který je na cestách?
„Kluci zavolají domů rodinám, popřejou si hodně štěstí. Byli jsme na hotelu, protože nás na Nový rok čekal zápas. Každý na svém pokoji, o půlnoci jsme zavolali domů a to bylo všechno.“

Vy sám jste se šampionátu dvacítek zúčastnil dvakrát. Jak na to vzpomínáte?
„Poprvé jsem hrál se staršími kluky, obsadili jsme třetí místo, takže mám dobré vzpomínky, i když jsem ještě nehrál tolik, co nadcházející rok. Podruhé jsme skončili ve čtvrtfinále, ale aspoň jednu bronzovou z dvacítek tam mám. To byl tehdy hodně velkej turnaj, byla výluka v NHL a Kanaďani tam měli všechny nejlepší hráče. V semifinále jsme s nimi prohráli 1:3. Bylo to o kousek, ale bronzové medaile si hodně cením.“