Kdo ví, jestli výkony Usaina Bolta vydrží takhle dlouho. Národní rekord štafety na 4x100 metrů z olympiády v Mnichově už v tabulkách dráždí své následovníky neuvěřitelných 47 let. Současná mladá parta už si na něj ale brousí tretry. Zdeněk Stromšík, Jan Veleba, Jan Jirka a Dominik Záleský minulý týden odcestovali na štafetové MS do Jokohamy s cílem památný čas 38,82 sekundy konečně pokořit. Symbolicky letěli přes Mnichov. A ještě před tím se na setkání zorganizovaném deníkem Sport potkali s rekordmany.
Postavili se vedle sebe na atletickou dráhu stadionu na Julisce. Mladí borci na vrcholu formy se starými pány s velkou historií. Byla zima a ještě do toho z oblohy padala voda. „Nemám nagelované vlasy, ať nevypadáme jak zmoklé slepice,“ durdil se s úsměvem Ladislav Kříž, člen týmu evropských šampionů z roku 1971.
Fotoaparát reportérky deníku Sport cvakal na unikátní skupinku. Na zástupce slavné historie a na novou krev, která si chce vzít budoucnost. „Chlapi, já vám přeju, ať je o vás po padesáti letech taky takový zájem,“ rozesmál všechny Jaroslav Matoušek.
Není to ještě celé půlstoletí, ale už uctivých 47 let, co Matoušek, tehdy jako čerstvý národní rekordman na stovce, ve finále olympijských her v Mnichově rozbíhal českou sprinterskou štafetu. Do cíle pak blonďák Luděk Bohman padal jen mžik po západním Němci Klausi Ehlovi. Pouhé tři setiny sekundy tehdy dělily československou štafetu na 4x100 metrů od bronzové olympijské medaile. Dnes skoro k neuvěření…
A bramborový čas 38,82 sekundy drží na vrcholu národních tabulek dodnes jako nejstarší atletický rekord v tradičních disciplínách. „Když to řekneme blbě, tak nás to pěkně štve,“ přiznal bez okolků Jan Veleba, bývalý český rekordman na stovce. „Ale je vidět, že byl asi kvalitní, když takhle dlouho vydržel.“
Čas už se možná nachyluje, zřejmě nikdy od Mnichova nebyla šance na překonání rekordu jako teď, kdy se skupina nejlepších českých sprinterů dala dohromady a dlouhodobě spolupracuje na jasném cíli. Blízko rekordu byla už vloni, v rozběhu na ME v Berlíně se k němu štafeta ve složení Zdeněk Stromšík, Jan Veleba, Jan Jirka a Pavel Maslák dostala na 12 setin. Ve finále ale kvůli Velebovu zranění neběžela.
„Věřím, že pokud by k té smůle nedošlo, rekord jsme už zaběhli. O tom jsem skálopevně přesvědčený,“ řekl štafetový trenér Petr Habásko „V přípravě se posouváme, doufám, že rezervy máme značné. Staří pánové jsou nám stále vzorem, jak se dokázali pro štafetu nejen nadchnout, ale i navzájem přizpůsobit.“
Den před odletem do Japonska, kde se tým před zítřejším přesunem do Jokohamy připravoval na kempu v Koči, se na Julisce sešly obě party. Jiří Kynos svolal své kamarády a ještě nechal trička s upomínkami na olympiádu 1972 a rekordní čas 38,82. Z mnichovské štafety dorazili i Jaroslav Matoušek a Luděk Bohman, scházel jen Juraj Demeč, který v osmdesátých letech emigroval a dnes žije v Německu. Na místě byli i evropský šampion z Helsinek Ladislav Kříž, který na olympiádě nakonec neběžel kvůli zranění, a mnichovský náhradník Petr Utěkal.
Miroslav Tulis, čtvrtkař z bronzové štafety z ME 1978, přinesl atletickou kroniku plnou novinových výstřižků. S mladými vyzyvateli přišel i Pavel Maslák, dlouholetý člen sprinterské štafety, který však v Jokohamě poběží závod čtvrtkařů. „Mně se to líbí, protože furt drží český rekord, třeba tam je nějaké tajné kouzlo. Oni to zaběhli, my jsme to pořád nepřekonali. Můžou nám předat svoje zkušenosti a poznatky,“ hodnotil setkání Maslák.
Jsou to dvě éry jako z jiných světů. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pod vedením legendárního kouče Leopolda Lázničky dala dohromady nadšená sprinterská skupina, která začínala ještě před tím, než v Československu vyrostly první tartanové dráhy.
„Běhali jsme na Rudé hvězdě, tam byla škvára, nebo v Uherském Hradišti čtyřicet metrů na parketách. Oni jezdí na nějaké Kanáry, já nevím, kde to je…“ chechtal se při srovnání Jiří Kynos.
„Když jsem se připravoval na první halové závody u nás ve Rtyni, tak jsem jediný rovný úsek našel na zamrzlém rybníku, kde jsem byl nucený běhat v tretrách jenom na špičkách. Takže přechod ze škváry na tartan byla brnkačka,“ přidal vzpomínku Jaroslav Matoušek.
Náročné podmínky ale Lázničkův tým vyrovnával dlouholetou centrální přípravou, která zahrnovala nejen fyzický trénink, ale také nekončící dril v práci na technickém zdokonalování předávek. Výsledky? Evropský bronz z Atén 1969. O dva roky později zlato z Helsinek. A v roce 1972 hořkosladké čtvrté místo a rekordní čas na olympiádě v Mnichově.
„Před těmi skoro padesáti lety za to chlapci tahali celoročně,“ upozornil reprezentační šéftrenér Tomáš Dvořák. „Podmínky pro to byly trošku jiné, všichni byli zavření na Dukle a byli spolu celý rok.“
Mladí vlci teď jdou podobnou cestou. Začali už vloni a vyhlídka štafetového šampionátu v Jokohamě, kde můžou kromě rekordu bojovat i o nominaci na podzimní MS v Dauhá a také na OH v Tokiu, je semkla ještě víc.
„Na podmínky si teď nemůžeme stěžovat. Možná vy jste spolu strávili ještě víc času na společných trénincích. My jsme to letos dotáhli tak, že už to víc ani nejde,“ vysvětloval trenér Habásko rekordmanům, když se sešli ve VIP Dukly nad občerstvením vyhlášeného klubového kuchaře Miloslava Carvana. „Udělali jsme pro to všechno. Je to poprvé, kdy jsme se domluvili kompletně na celou část přípravy. Měli jsme kempy na Madeiře a na Tenerife. Jsem rád, že se toho kluci zhostili tímhle stylem, strávili spolu takřka dva a půl měsíce společné přípravy. Otázka je, na co to bude stačit. Svět nečeká, pílí a kvapí dál.“
Zatímco před půlstoletím řídil Láznička mnohem početnější skupinu sprinterů, současní borci jsou užší parta, rychlostně ale asi nejnadanější v české historii. Zdeněk Stromšík vloni vypálil český rekord 10,16 sekundy, jímž o masivních sedm setin sekundy po osmi letech sesadil z čela tabulek Jana Velebu. Zatáčku na třetím úseku vybíhá výtečný dvoustovkař Jan Jirka, spolu se Stromšíkem člen stříbrné štafety z ME do 22 let 2015. Finiš dostal na starost Dominik Záleský, zářivý talent, kterého vloni brzdily zdravotní potíže. A pak je tu ještě parádní náhradník.
„Kolik máš dvoustovku?“ vypálil Bohman na Masláka. „20,46? A je náhradník… Škoda…“
Český sprinterský fenomén Pavel Maslák bude v Jokohamě pomáhat čtvrtkařské štafetě. A oba rozběhy dělí jen necelá hodina a půl… „Jsem rád, že Pavel a jeho trenér svolili k tomu, že bude dělat jakoby náhradníka. Pavel se ve štafetě angažuje dlouho, nicméně jeho prioritou je 4x400. Asi máme nejlepšího náhradníka na světě,“ pousmál se Habásko.
Ve hře je legendární rekord. Desáté místo by stačilo na nominaci na světový šampionát do Dauhá, účast v osmičlenném finále by znamenala olympiádu v Tokiu.
„Já bych mladým klukům, mohl bych říct našim sprinterským dětem, ze srdce přál, aby se dostali na olympiádu jako my, protože je to jednou za život,“ hlásil Kynos. „Když koukám, jaké mají zaběhnuté časy, mohli by klidně zvládnout 38,30. Náš starý rekord by klidně mohli překonat o padesát setin.“
„Myslím, že současná generace má už konečně na to, aby náš letitý, vousatý rekord překonala,“ věří Matoušek.
Požehnání mladí dostali. V sobotu jdou v Jokohamě na start.
Starci na chmelu aneb příběh olympijských setin z Mnichova
Stará reprezentační trika se lvíčkem na prsou už dohromady nedali. Na sraz s mladými rychlíky, kterým přáli štěstí, se ale slavní sprinterští bardi z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navlékli do nových triček, z nichž jako výzva svítí skoro půlstoletí starý čas: 38,82.
„Věděl jsem, že kluci přijdou v reprezentačních teplákách, tak se musíme rozlišit jako Starci na chmelu,“ usmívá se Jiří Kynos, který byl spolu s Luďkem Bohmanem ve všech úspěšných sestavách té doby.
Sprinterská parta trenéra Leopolda Lázničky měla v těch letech velký respekt. A sami borci měli na olympiádě 1972 v Mnichově velká očekávání.
„My jsme byli mistři Evropy. V Mnichově na olympiádě bylo sedm evropských štafet a Američani, kteří na stovce i dvoustovce dopadli špatně. Byli jasní favoriti. Pak jsem si říkal: Maximálně jedni nás můžou porazit, já chci bronzovou medaili. Ale můj odhad nevyšel…“ vzpomíná Kynos.
Kříž, Demeč, Kynos, Bohman. To bylo zlaté složení štafety z evropského šampionátu v Helsinkách z předchozího roku. V olympijské sezoně ale vyskočil mladý sprinter Jaroslav Matoušek. V červnu překonal ručně měřeným časem 10,1 sekundy národní rekord a mimo jiné po víc než desetiletí vymazal z tabulek legendárního Viléma Mandlíka. V novinách se objevil titulek „Bomba vybuchla na Strahově“.
Matoušek ale pak dostal chřipku, natrhl si sval a jeho osud pro Mnichov byl nejasný. Nakonec se zdravotní problémy nevyhnuly Ladislavu Křížovi, který odjel domů s bolavým tříslem. Matoušek v Mnichově zářil, elektronickými časy 10,35 na stovce a 20,65 na dvoustovce zlepšil národní rekordy. A šel do týmu na první úsek s rozběhem do zatáčky, což předtím v kariéře nezažil.
V prvním kole borci zaběhli čas 39,31, o setinu překonali zlatý výkon z ME v Helsinkách. Ale v semifi nále to byly nervy, další národní rekord 39,01 stačil na postup o tři setiny před Kubánci. Pro finále Čechoslovákům připadla osmá dráha.
„Osmá dráha nebyla dobrá. Ale i v té osmé dráze se to nechá udělat. Všechny máte za zády a na rovince vidíte, jak jste na tom,“ vysvětluje Kynos.
Právě v tomhle závodě ostatně atletické poučky o výhodnosti drah rozmetali Američané, za něž finišoval Eddie Hart v první dráze ve světovém rekordu 38,19 sekundy. Za druhým Sovětem Valerijem Borzovem bojoval Luděk Bohman tělo na tělo se západním Němcem Ehlem. Scházel kousek, možná pár centimetrů.
„V Helsinkách nám předávky klaply na sto procent, v Mnichově už nebyly nejlepší. Neměly jsme je tak zažité, seběhané,“ vzpomíná Kynos. „Všichni jsme tam mohli zrychlit a Luděk Bohman mohl bojovat s Borzovem o stříbro…“
