Livigno. Když se vysloví název tohoto italského horského střediska, tak se rozzáří oči nejednomu sportovci. V zimě jsou to nekonečné svahy zaslíbené sjezdovému lyžování a skialpinismu. V létě pak vyhlášený trailpark pro horská kola a treky s dechberoucími výhledy. My se do Livigna vydali z čistě běžeckých důvodů a hlavním cílem bylo pokořit legendární Livigno Skymarathon.
Díky nejnižšímu bodu 1 800 metrů nad mořem je Livigno útočištěm elitních sportovců snad všech vytrvalostních disciplín. Zatímco pro ně je adaptace na řídký horský vzduch a zvýšená tvorba červených krvinek hlavní výhodou, pro nás se to samé stalo už dlouho před startem velkým strašákem.
Pokud totiž dlouhodobě žijete v nadmořské výšce 200 až 500 metrů, pak je náhlý přesun ke dvoum tisícům nemalým šokem, se kterým je potřeba se vyrovnat. Samotná výška 1800 metrů by nebyla až tak dramatická. My se ale chystáme na Livigno Skymarathon, takže už pár minut po startu nás čeká stoupání, které se zastaví na úrovni 3 000 metrů. Tam už mohou být potíže s dechem opravdu intenzivní.
Kromě obav z toho, co s námi udělá nadmořská výška jsme letos měli ještě jednu starost. Kudy se poběží? V nejvyšších polohách tradiční trasy závodu totiž ještě pár dnů před startem leželo několik metrů sněhu a my s napětím sledovali, jestli zůstane závod beze změny, nebo se organizátoři uchýlí k alternativní variantě. Na webu i Facebooku jsme ale dostávali přesné a pravidelné informace o vývoji situace, nezbývalo než čekat, zda to ve výsledku bude stát za to.
Závod startuje v sobotu v dopoledních hodinách a hlavní trasa byla nakonec zkrácena na 31 kilometrů, ale převýšení 2 650 metrů a extrémně náročná stoupání slibují velmi intenzivní zážitek. Ve střední pasáži závodu nás navíc bude čekat mohutně zasněžený hřeben s ferratovou vložkou. Tenhle závod bude opravdu stát za to.
Abychom si co nejvíce zvykli na nadmořskou výšku, tak z Prahy vyrážíme už ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách. Do Livigna tak přijíždíme brzy po obědě. Cesta je velmi přímočará a ubíhá rychle. Livigno jsem měl vždy zafixované jako jedno z nejvzdálenějších horských středisek a byl jsem hodně překvapený, jak rychle se tam dá dostat. Velké množství českých návštěvníků to jen potvrzuje.
První den se nicméně rozhoduji věnovat odpočinku po dlouhé cestě a postupnému zvykání si na nadmořskou výšku. Pravé espresso, čerstvé těstoviny, procházka historickým centrem městečka… Zkrátka italská horská klasika.
Proběhnutí po trati a srážka s realitou
| Livigno SkyMarathon |
|
Délka závodu: 31 km Převýšení: 2650 m Top tři muži:
Top tři ženy:
|
V pátek už ale přichází na řadu pořádná adaptace na opravdové hory. Hned po snídani se balím a vyrážím lehkým tempem prozkoumat první část trasy. Ta nejprve vede po cyklostezce, aby po dvou kilometrech ostře zahla do sotva viditelné pěšiny v prudkém svahu. Organizátoři už mají trasu vyznačenou mlékem a vlaječkami, takže s navigací není nejmenší potíž a mapu prakticky nepotřebuji.
Vzhledem k tomu, že o 24 hodin později poběžím už naostro, tak volím lehké tempo a do kopce se nijak neženu. I díky tomu mi připadá stoupání poměrně příjemné a hodně se na něj těším. O dva kilometry a pět set výškových metrů dále přichází krátká běhavá pasáž po travnatém hřebeni s úžasnými výhledy.
Cesta dolů je pak střet s realitou alpských Skyrace závodů. Trasa vede kolmo dolů mimo jakékoliv pěšinky a sklon je tak příkrý, že i na suché trávě mi boty s hladším trailovým vzorkem šíleně kloužou a já jedu pár metrů po zadku. Na tuhle pasáž se pro změnu opravdu netěším, protože seběhy nepatří mezi mé silné stránky.
To už se ale trasa vrací zpátky na cestu a následuje několik kilometrů krásného zvlněného singletrailu, který mě vrací zpátky k jezeru u kterého Livigno leží. Původní plán bylo projít a proběhnout první dva kopce. V nohách mám ale už 15 kilometrů a i přes volné tempo cítím, že stehna dostala pořádně zabrat, tak se rozhoduji vrátit zpátky na hotel a odpoledne věnovat regeneraci. O jeden den později jsem měl zjistit, že to byla opravdu dobrá volba.
I tak mi to ale nedá a kromě kávy, večeře a krátkého šlofíka stíhám ještě podvečerní osmikilometrový běh po rovinaté cyklostezce skrze Livigno, abych vytřepal unavené nohy.
Pozor na spáleniny
Večer zjištuji jednu nemilou věc. Vzhledem k červnovému termínu už jsem sice stihl na sluníčku strávit nejeden den a měl jsem za to, že opálení bude dostatečná ochrana. Horské slunce ve dvou tisících metrech mě ale vyvedlo z omylu a i za ten krátký čas strávený venku jsem se stihnul ošklivě spálit. Opalovací krém při běhu opravdu nemám rád, ale příště budu vědět, že v Livignu a podobných lokalitách se sílu slunečního záření nevyplácí podcenit.
Start závodu je naplánovaný na 8:45. Spoustu času na to se pořádně vyspat, stihnout lehkou snídani a pozdravit se s velkým množstvím českých a slovenských kamarádů, kteří se do Livigna také vypravili. Kolega Michal dal přednost kratší trati K17 a startuje ještě o dalších 45 minut později.
Vzhledem k tomu, že Livigno Skymarathon byl v letošním roce zařazen do série světového poháru, tak zažíváme neskutečnou startovní atmosféru. První řady okupuje prakticky kompletní světová špička v čele s legendou Luisem Albertem Hernandem. Kromě legendárních běžců je zde i celá řada talentovaných mladíků, kteří už od pohledu trať proletí bleskovým tempem.
Opouštím tak svůj zvyk z lokálních závodů - postavit se co nejblíže první lajny - a poslušně si stoupám do zadní části startovního pole. To se okamžitě po startu ukázalo jako nepříliš dobrá taktika, protože prvních 10 minut se běží po rovném asfaltu a těchto jediných 10 minut bych na tomto závodě byl schopný konkurovat nejrychlejším v čele.
Okamžitě po odbočení do prudkého stoupání se ukazují propastné výkonnostní rozdíly. První muži i ženy prakticky nezpomalují a já jsem znovu rád, že jsem se nehnal zbytečně dopředu. Tohle není má disciplína, ani můj terén. Stoupání, které se mi ještě o pár hodin zpět zdálo příjemné a běhavé se mění na peklo na zemi. Snažím se držet alespoň trochu svižné tempo, ale pořadím se spíše propadám, než že bych se prokousával startovním polem dopředu.
O moc lepší to není ani na prvním vrcholu. Ve skutečnosti je to ještě horší a v technickém seběhu ztrácím dalších několik pozic a přemýšlím nad tím, co tady vlastně dělám. Trudnomyslnost ale zahání výhledy na okolní majestátní štíty a představa krásného dne v horách. Tohle opravdu není má silná běžecká disciplína a tak si srovnám hlavu do módu - jsi v LIVIGNU a běžíš jeden z nejikoničtějších závodů v Alpách. Co víc si přát?
Závodní kontrolka ale začíná červeně blikat už o pár minut později na rovinaté pasáži. Tady opět začínám být doma a pouštím se do stíhací jízdy běžců přede mnou. Na trailu jich sbírám jenom pár, ale jakmile se naběhne na dlouhý rovný úsek kolem jezera, kde se běží po asfaltu a šotolině, tak roztáčím své silničářské nohy a beru jednoho běžce za druhým.
Adrenalin na řetězech
K mému velkému překvapení pokračuje tento trend i v druhém a zároveň nejtěžším stoupání závodu na horu Il Motto. Docvakávám kamaráda Tibora, kterého asfaltová vložka naopak úplně odrovnala a děkuji své prozřetelnosti za to vzít si hole, protože všechna stoupání jsou po hlíně a rozložení námahy mezi ruce a nohy je neuvěřitelně prospěšné.
V nejvyšších pasážích v 2 700 metrech nad mořem nás čeká technicky náročný úsek v hlubokém sněhu a následná pasáž po řetězech. Zde mi Tibor opět ukazuje záda a já zase podřazuji na nižší rychlostní stupeň. Trasa je perfektně označena i zajištěna, ale má hlava odmítá rychlejší pohyb a zvýšenou míru rizika pádu.
Dlouhý seběh po sněhu je ale sladkou tečkou za náročným stoupáním i lezením po řetězech. Ve sněhu se dokonce ani já nebojím a seběh si naplno užívám. Daří se mi i předběhnout pár lidí. Energie je na rozdávání, nohy nijak zásadně neprotestují a závod mě maximálně baví.
Poslední třetí stoupání bylo už hodně o morálce. Pochodující “mrtvoly” jsou ale dostatečnou motivací nepolevit. Délkou i převýšením se jedná o nejkratší stoupavý úsek a než se naději, tak se sbíhá po mírně skloněné pěšince zpátky do Livigna. To už neplatí věta o neprotestujících nohách a stehna poslouchají tak napůl. Úměrně zdolanému převýšení a technické náročnosti terénu.
Konečně v cíli
V cíli jsem nakonec za očekávaných pět hodin a od vítěze jsem dostal propastných 100 minut. Z Čechů běžel nejlépe Tomáš Maceček a v konkurenci světové špičky vybojoval krásné 26. místo. Těsně za ním doběhl Olda Kokošek a do třetice všeho dobrého zaběhl 44. místo v českých barvách Nikola Ivanov. Můj výkon nakonec stačil na 98. místo z 235 běžců, kteří dokončili v časovém limitu.
Tento závod a vůbec celá výprava do Livigna ale nebyla o výsledcích. Alespoň pro mě ne. Bylo to především o tom si užít tenhle za mě nejkrásnější kout Alp, skvělou italskou kuchyni, pravé espresso za jedno euro a v neposlední řadě i setkání s početnou českou skupinou, která se v Livignu vždy sejde. Při vyhlašování, kde jsme tleskali Ondrovi Fejfarovi (2. Místo na trati K17) nás sedělo u stolu přes deset a nálada jednoduše neměla chybu.
Po vyhlašování jsme nemohli vynechat saunu a vířivku v Aquagrandě, což je místní vyhlášené wellness centrum. Livigno je v letních měsících jedničkou pro světovou běžeckou i cyklistickou špičku a tomu odpovídají i možnosti regenerace a odpočinku. Vstupné na celý den vás přitom vyjde jen o stovku dráž, než vstup do podobného centra v Praze, nebo v Brně. Celkově je Livigno až nečekaně levnou destinací, která přitom nabízí špičkové podmínky na všech frontách.
V příštím roce je tak plán jasný. Do Livigna vyrazit alespoň na týden a pořádně si užít místních hor i zázemí. Skymarathon pak bude pomyslnou třešničkou na dortu ještě intenzivnějšího zážitku, než jaký si odvážíme letos.
