"Dolomity jsou nejkrásnější hory na světě," prohlásil jeden z nejznámějších extrémních horolezců Reinhold Messner a já musím jen souhlasit. Hrdinně vztyčené skalní monumenty jsou hodny údivu. Je v tom hrdost, pýcha a pokora zároveň. Titulek vás nemá vyděsit, ani odradit do oblasti kolem Val Gardeny se vydat. Takhle jsem tam prožil svůj vysněný výlet za oslavou cyklistiky sella Ronda já. Je to tak trochu poučení a tak trochu zábava.
Na to, kolik mi je, jsem prostě udělal několik hloupých rozhodnutí. Vše začalo zjištěním, že co by kardiak, jsem si doma zapomněl léky na tlak, které beru dvakrát denně. Oslněn velikány, mračícími se v dešťových polštářích, mi při tomto zjištění nedošlo, že nadmořská výška nebude mít pro mé sportování v následujících dnech pochopení.
Hned jako další přešlap se ukázal můj výlet na silničním kole do Brixenu den před slavným Bikeday Sella Ronda. Jelikož jsem bydlel ve Val Gardeně, tak jsem se po skvostné snídani vyhoupl do sedla a vrhnul se směrem dolů. Vize byla protáhnout se a nabudit nohy na zítřejší den D.
Moje chyba, jsem lajdák a nevšimnul jsem si pořádně, že dolů do údolí k řece Isarco je to asi pětadvacet kilometrů. Sice zhruba na tom desátém jsem si říkal, že to bude „fajn“ výšlap nahoru, a že by bylo záhodno to včas otočit, jenže jsem se dostal zrovna z větší silnice na úzkou asfaltku, která vedla mezi krásnými starými staveními a malebnými výhledy do krajiny, a omámen krásou jsem úplně na ten nápad zapomněl. V tu chvíli se ve mně projevilo větší srdce nežli mozek a řekl jsem si, že to do Brixenu prostě chci a dojedu.
Měl jsem v plánu si projít městečko a v závěru se podívat na místo exilu Karla Havlíčka Borovského. Malebné uličky, příjemný klid, vše upravené, prostě idylka až do chvíle, než jsem si sednul na espreso. Najednou mi došlo, co mě zpátky vlastně čeká. Postupně jsem si v hlavě procházel ono klesání a před očima se mi zjevily dvě cedule se symbolem 14 %. Káva hořkla a mně došlo, že tohle jsem před sobotním náročným výletem po čtyřech údolích trochu přepísknul.
Havlíčka jsem pustil z hlavy a vydal se radši na cestu. Plán byl následující: až dojde šťáva, potupně počkám v kopci na autobus. Vše šlo tak, jak jsem si vymyslel. Po zhruba osmi kilometrech stoupání, kdy jsem toho měl plné zuby, jsem potupně postavil kolo na zastávku a čekal. Tady se na chvilku projevila štěstěna a do deseti minut opravdu autobus zastavil. Dveře se otevřely a tam seděl řidič, který buď: a) nemá rád svoji práci, b) cyklisty, c) hory, d) vysoké Čechy.
Těžko říct, ale velmi neochotně vstal, vyšel ven, změřil si mě pohledem a rukou naznačil, že si mam otevřít prostor pod autobusem. Trošku mě zamrazilo, jak tam bude kolo v těch zatáčkách lítat, ale jelikož Canynon Endurace něco vydrží, smířil jsem se s tím a povadlou rukou nad tím mávnul.
Byl jsem tak blízko pohodlném místu v autobusu, že nebylo možné, aby tomu něco zabránilo, nebyl důvod. To byla ale moje další minela. V peněžence jsem měl jen 4.70 euro a to nebylo 6. Prostě nebylo. Tečka. Pravděpodobně kulometnou ladinštinou (jazyk, který se řadí mezi nejmenší v Evropě a používá se pouze v této části Itálie), mě vypoklonkoval i s kolem z autobusu. Nevím, jak tento jazyk nejlépe popsat, ale hlavu mě zasáhla sprška temperamentní italštiny a německé razance. Stál jsem opět v kopci na silnici a cítil touhu pokořit mého fatálního 25 kilometrového vyzyvatele. Díky Egone, řidiči z Dolomit.
Cesta ubíhala pozvolně, ale stále výš a výš. Postupem času jsem cítil nadmořskou výšku v kombinaci s tím, že jsem neměl svoje léky na tlak, to byla řehole. Aby toho nebylo málo, tak zhruba tři kilometry před Val Gardenou začalo pršet. Dojel jsem zmoklý, unavený s výrazem tuposti v obličeji. Večeře mě celkem postavila na nohy a následný spánek byl vzpruhou.
A byl tu den D. Sella Ronda Bikeday, cyklistické porno pro ty, kteří kolo milují. Od rána pršelo a před sebou jsem měl mít čtyři výjezdy a stejný počet údolí v majestátních Dolomitech. Přibližně 58 kilometrů nahoru, dolů. Musím přiznat, že se mi zprvu moc nechtělo, ale co, když už tady jsem, tak hurá vstříc zážitkům. Odstartovalo se hned do kopce. Na začátku jsou vždycky úsměvy a před očima máte výjevy všech těch profíků, kteří zlehka stoupají nahoru.
Tenhle kopec má zhruba 11 kilometrů a já už někdy v první třetině začal mít pocit, že se zadusím. Ke stupňujícímu lapání po dechu nutno přidat ještě jeden fajn pocit, a to ten, když vás ve velkých houfech jak vrčící roj předjíždějí elektrokola. A že jich po cestě bylo. Je to vlastně už fenomén se vším všudy. Myslím, že přesně tak by to vypadlo, kdyby si člověk stoupl k profíkům. Raz, dva a byli by fuč, takže v pozitivním slova smyslu, jsem mohl zažít a pocítit vlastně ten rozdíl.
Dech se mi zkracoval čím dál víc, tak jsem se snažil rozptylovat okolo jedoucími silničními cyklisty a slastně se kochat těmi všemi značkami na kterých jedou. V tom pelotonu podobně střelených lidí to byl až povznášející pocit. Všichni jedeme vlastně spolu a každý bojuje po svém. Škrabat se kolem přenádherných skalisek ve mně probudilo touhu dobyvatele a tak jsem se kousnul, nadechnul a tohle stoupání zdolal. 2 230 metrů nad mořem, Passo Sella dobito. Hlava se mi točila, velmi ztěžka jsem dýchal. Chvilku jsem tam stál a přemýšlel, co dál.
Pokud hledáte emoce, zkuste Dolomity
Představa, že jedu ještě další tři stoupání coby kardiak, který už několikátý den neměl svoje léky na tlak, mě přiměla to prostě zabalit. Začalo pořádně pršet, navléknul jsem si bundu a spustil se pomalu dolů, opatrně tak, abych neohrozil stoupající davy cyklistů. V jejich tvářích jsem viděl tiché spojenectví, žádné pohrdavé pohledy na někoho, kdo to otočil.
Sjíždět v dešti a teplotě kolem devíti stupňů, jedenáct kilometrů, není popravdě nic moc. I když jsem měl kolo s kotoučovými brzdami, tak jsem dole před hotelem musel prsty rozevírat velmi pomalu. Horká sprcha mě probrala a já pocítil zklamání z toho, že jsem to musel vzdát. Kdybych den předtím nejel na tak dlouho, kdybych si nezapomněl léky na tlak, kdyby, kdyby… Prostě stalo se, to hlavní jsem neobjel, ale to neznamená, že tenhle výlet za to nestál. Překrásné hory, skvělé jídlo, příroda jak namalovaná. K tomu spousty silničních cyklistů, kteří tenhle sport milují a je pro ně vášní.
Kvůli tomuhle mixu zážitků a emocí se chci vrátit a nechat peklo města hodně daleko.
S hlavou plnou myšlenek a nekonečných osobních rozborů sebe sama si sedám do restaurace. Jsme unavený a je mi trochu zima. Dávám si pořádnou tyrolskou knedlíčkovou polévku. A k tomu guláš taky s místními knedlemi. Vrchní se mě na objednávku ptá asi ještě dvakrát a já nechápu, o co mu jde. Prostě mám hlad. Jeho pohled jako by říkal: ty nenažraný Čecháčku. Po chvilce chápu, proč se ptal.
Ve vývaru plavou dva špekové tenisáky. Polévka je luxusní a skvěle zahřeje. Větší teplo mi začíná postupně být, když ji dojídám a dochází mi, že něco podobného mi za chvíli na stole přistane i v guláši. Trefa. Bingo. Jak přes kopírák. V jednom dnu tolik vrcholů. Zadýchávám se podobně, jako když jsme se dopoledne plahočil na Passo Sella. Vykulím se z hospody, unavený tentokrát z výborného jídla a volným krokem zamířím k hotelu. Na pokoji si lehám, pouštím na počítači cyklistiku Okolo Švýcarska a jako správné jihotyrolské batole se propadám do snů o horských velikánech, o heroických výšlapech místních krpálů, o lehkosti nabušených nohou.
Jižní Tyrolsko je místo, které vás nutí překonávat sebe sama, ukáže vám drsnou i přívětivou tvář hor. Pokud hledáte emoce, zkuste Dolomity.
