Tereza Kubíčková je vystudovaná novinářka, která se už při škole začala živit jako sportovní redaktorka a komentátorka. Během své kariéry nasbírala spoustu zkušeností a sportu zůstala vždycky věrná. Od léta 2018 působí jako hokejová reportérka stanice O2 TV Sport. Pravidelně divákům přináší rozhovory a ohlasy z přímých přenosů Tipsport hokejové extraligy, podílí se na výrobě zápasového programu i obsahu magazínu ICE TIME.
Sama o sobě Tereza tvrdí, že je prořízlá moravská kušna a tak trochu komediant. Nedokáže žít bez lidí, ale taky si ráda zaleze pod deku s dobrou knihou. Její láska ke sportu je cítit každým coulem a nad její pamětí na jména, výsledky zápasů a emotivní sportovní momenty zůstává rozum stát. Během pár minut jejího vyprávění máte pocit, že stojíte na stadionu uprostřed rozehraného zápasu a běhá vám mráz po zádech. Z každého jejího slova cítíte, že svou práci dělá opravdu srdcem. A dělá ji vážně dobře.
Terko, vy máte vystudovaná mediální studia a žurnalistiku. Jak jste se vlastně vy jako žena a vystudovaná novinářka dostala ke sportovnímu komentátorství?
„Mě vlastně ke sportu přivedl táta, který mě jako dítě vodil na znojemský hokejový stadion. A já to tam milovala. Po gymplu jsem začala studovat žurnalistiku, v té době moje maminka dělala marketingovou manažerku ve znojemských novinách a já jsem samozřejmě úplně hltala sportovní stránky. Jednou jsem prohodila něco ve smyslu, že mi tam hrozně chybí víc hokejové nadstavby, rozhovory, zajímavosti - a maminka se zmínila v práci před tamním sportovním redaktorem Liborem Duchoňem. Ten mi hned druhý den volal a zeptal se mě, jestli bych si to nechtěla jít zkusit. Brala jsem to jako super příležitost a kývla na to.“
Takže vy jste se už při studiu začala živit jako sportovní reportérka?
„Vlastně ano. Studovala jsem obor žurnalistika v Olomouci, ale kvůli zápasům jsem každý týden dojížděla domů. Bylo to tenkrát docela náročné, ale dala jsem to. Když jsem tam pak ukončila bakalářské studium s červeným diplomem, nastoupila jsem na magisterský obor mediálních studií do Brna, plus jsem dálkově začala studovat ještě literární a jazykovou kulturu v Hradci Králové. Krátce nato jsem vyhrála výběrové řízení na sporťačku do Českého rozhlasu v Brně, kde jsem začala pracovat na plný úvazek. Komentovala jsem všechno od atletiky až po šachy. To byla pro mě výborná škola co se týče průpravy sportovních pravidel a vnímání sportu jako takového. Na druhou stranu ale musím přiznat, že to bylo celkem vyčerpávající, tzv. 24/7. Každé ráno jsem musela na poradu, pak někam natáčet, něco postříhat, odpoledne se jenom otočit doma a frčet zase na zápas, odkud jsem se vracela pozdě v noci. A druhý den nanovo. I víkendy. Zároveň jsem psala pro portál Hokej.cz a pomáhala s PR baseballového klubu Technika Brno.“
Pocházíte z Moravy. Studovala jste tam, měla jste tam skvělou práci, rodinu, přátele… Co vás přimělo to všechno opustit a přijít do Prahy?
„Na to mi nezbývá říct nic jiného, než za vším hledej chlapa. Může za to můj dnes už manžel David, který mě před pár lety zahlédl v televizi v jedné reportáži z tiskové konference Zbrojovky Brno, kde jsem natáčela. Všiml si, že mám mikrofon Českého rozhlasu, podle toho mě našel na intranetu a poslal mi mail. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo udělal srandu, ale pak jsme se potkali a od té doby jsme spolu. Po roce a půl jsme už nechtěli vztah na dálku, takže jsem se rozhodla odejít za ním do Prahy, respektive bydlet za Prahou a dojíždět do ní za prací.“
Jaký byl pro vás přesun do Prahy? Začínala jste odznova? Nebo už jste měla nějaký plán?
„Přiznávám, že z Brna se mi odcházelo fakt těžko, takže jsem chtěla být trochu připravená. Dopředu jsem se tam domluvila na spolupráci a ze začátku jsem komentovala sem tam něco pro Eurosport, natáčela pro Českou televizi nebo pro Radiožurnál. Po měsíci mi právě Míra Bureš z Radiožurnálu nabídl plný úvazek. A díky téhle práci jsem se později dostala třeba na mistrovství Evropy v atletice do Helsinek, zažila jsem finále MS v basketbalu, Usaina Bolta na Zlaté tretře v Ostravě nebo FedCup, který jsem komentovala, moderovala jsem Sportžurnál. Asi vůbec největším emotivním zážitkem pro mě byla paralympiáda v Londýně. Měla jsem, a vlastně pořád mám pocit, že žiju svůj dětský sen. S těmi nejlepšími lidmi kolem sebe.“
A cesta do O2 TV? Jaká byla?
„Za to mohla zase moje nevymáchaná pusa. Řídím se totiž heslem: „Líná huba, holý neštěstí.“ Po Radiožurnálu jsem pracovala pro jednu PR agenturu. Před skoro čtyřmi lety jsem odcházela s Ondráškem na mateřskou a během té jsem si uvědomila, jak moc mi sportovní novinařina chybí. Tak jsem začala řešit, že bych se chtěla k profesi sporťačky vrátit. Alespoň občas. Nedalo mi to a v červnu 2018 jsem poprosila výkonného ředitele O2 TV Sport Marka Kindernaye, se kterým jsem se předtím potkala asi dvakrát v životě, jestli by neměl čas na rychlé kafe. Myslel si, že chci lístky na nějaký zápas… takže když jsem se ho pak zeptala, zda by třeba někdy výhledově byla možnost si něco odkomentovat, řekl mi na základě mého životopisu, že mě berou hned. A naplno. Během jednoho jediného kafe se mi úplně změnil život. Bylo to z nuly na sto během pár minut.“
Proč zrovna hokej? Dá se říct, že je to vaše srdcovka?
„Rozhodně. Asi je to fakt tím, že jsem odmalička chodila s tátou a bráchou na stadion. A Znojmo pro mě bude zkrátka navěky srdcový tým. Ale obecně, já hokej miluju, protože to je nesmírně dynamická hra, kde se během minuty může úplně změnit skóre a celá hra. Byl to vlastně i můj první sport, který jsem začala dělat po komentátorské stránce, a po těch letech mám už v tomhle sportu nejen spoustu známých, ale i blízkých přátel, mezi které počítám i své současné kolegy z hokejové redakce. A nesetkala jsem se snad nikdy, že by na mě během těch roků byl někdo od hokeje nepříjemný, zlý, poslal mě do háje s rozhovorem nebo se ke mně nějak nepříjemně choval.“
Sport je obecně celkem drsná disciplína. Jak se cítíte na stadionu vy jako žena mezi těmi mnoha muži a zvučnými jmény?
„Já se v tom prostředí cítím skvěle. Ono totiž záleží na tom, jak se na to díváte. Na jednu stranu to máte v tomhle odvětví jako ženská o něco snazší, protože vás jen tak někdo nepošle do háje, ale na druhou stranu vydobýt si v typicky mužském kolektivu pozici, kdy vás budou brát vážně, je sakra tvrdá práce. Já jsem hodně po tátovi a myslím, že díky tomu nejsem tak úplně citlivka a přemýšlím nad spoustou věcí jinak než „typická“ ženská. Asi i proto mě respektují. Z diváckého hlediska přidaná hodnota ženské reportérky je ta, že se bude ptát vždycky jinak než chlap. Protože my na ten sport koukáme prostě jinak. Možná, že mně třeba někdy unikají technické herní věci, ale zase se vždy snažím zeptat tak, aby kladená otázka, a tím pádem i odpověď, byla zajímavá.“
Máte nějaký svůj nesplněný reportérský sen?
„Nejžádanější hvězdou je samozřejmě Jaromír Jágr. Při zápase Kladna s Libercem jsem ho lákala na rozhovor, ale omluvil se, že si potřebuje odpočinout. Pak je to Saku Koivu. A kdyby Roman Málek starší ještě někdy nasadil betony a šel chytat, tak chci určitě k mikrofonu jeho.“
Co Tereza Kubíčková a sport? Dělala jste někdy nějaký sport aktivně?
„Na střední škole jsem dělala atletiku, ale pak jsem se vážně zranila na lyžích a pravé koleno mám třikrát operované, takže už to na vrcholový sport nebylo. Ale jak už jsem říkala, odmala mám ke sportu díky mamce i taťkovi hodně blízko. Teď aktuálně třeba hodně jezdím na kole nebo chodím na dlouhé svižné procházky, máme fenku Laru, která potřebuje hodně pohybu. Ráda si zahraju tenis, v létě mě baví inline. A posiluju a cvičím podle aplikací v mobilu.“
Většina vašeho času se odehrává kolem sportu, jak trávíte svůj volný čas? U čeho zaručeně vypnete a odpočinete si?
„Já jsem od malička velký knihomol. Můj brácha tvrdí, že kdybych mohla, stanu se nějakou literární postavou a budu žít v knize. Knížky zkrátka miluju, měla byste vidět můj noční stolek – zavalený knížkami! Nejraději mám fantasy a Terryho Pratchetta. Berou mě i severské detektivky. Kromě knih relaxuju trochu netradičně u úklidu. Pustím si u něj taneční hudbu, zatančím si, vybiju se a ještě mám dobrý pocit, že je doma pořádek. No a pak samozřejmě přátelé a rodina, na kterou v sezoně nemám zase tolik času, takže se snažíme si to vynahradit, jak jen to jde.“
Máte nějaké svoje životní motto? Něco, co vás žene kupředu?
„Já jich mám docela dost. První, které mě napadá, je klasika od Emila Zátopka „Když nemůžeš, tak přidej!“. Moc ráda mám taky mantru „Chtěl bych, to neznamená nic, chci, to dělá divy“, protože to přesně vystihuje pořekadlo „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“, což mně se strašně líbí. Snažím se vždycky poučit ze svých chyb, ale taky se snažím nebrat ten život zase tak moc vážně, protože z něj stejně nevyvázneme živí. Žiju tak, abych si mohla každý den říkat: „Stálo to za to.“ Zatím se mi to snad docela daří.”
| Tereza Kubíčková |
| Od léta 2018 působí jako hokejová reportérka stanice O2 TV Sport. Pravidelně divákům přináší rozhovory a ohlasy z přímých přenosů Tipsport hokejové extraligy, podílí se na výrobě zápasového programu i obsahu magazínu ICE TIME, dabuje. Vystudovala osmileté Gymnázium a SPgŠ Znojmo, následně pokračovala na Univerzitě Palackého Olomouci v oboru žurnalistika, který úspěšně zakončila ziskem akademického titulu bakalář. Na toto studium navázala na Masarykově univerzitě v Brně, obor Mediální studia a žurnalistika. Studia zakončila v roce 2009 ziskem titulu magistr. Jako sportovní redaktorka nasbírala bohaté zkušenosti například v brněnském deníku Rovnost, v Českém rozhlase Brno nebo na webu Hokej.cz. Dále působila na jako moderátorka a redaktorka v ČRo Radiožurnál, rovněž si zkusila komentátorskou pozici na stanici Eurosport a krátce pracovala i pro sportovní redakci České televize. Od roku 2014 působila také jako tisková mluvčí Českého paralympijského výboru. |
