Běh ve městě má nádech spartakiády
ADAM NENADÁL - Vzpomínám si, jak mě jednou filmový štáb nechtěl pustit do bytu na Žižkově, kde jsem tenkrát bydlel. Zrovna něco natáčeli u nás v ulici. Nelíbilo se mi to. Stejně tak mi jsou proti srsti i dopravní a jiná omezení kvůli velkým koncertům a problémovým fotbalovým zápasům.
Chápu je, ale vadí mi. Proč? To, že nejsem členem jisté zájmové skupiny (fotbaloví fanoušci, návštěvníci koncertu) mě náhle diskvalifikuje a omezuje v pohybu po městě, ve kterém žiju. Ne, nejsou to nijak dramatická omezení, ale jsou.
V sobotu 2. dubna bude část Prahy podobně „zabraná“ kvůli půlmaratonu. Opět cítím rozpaky.
Hromadné běhy ulicemi měst jsou podle mě pravým opakem podstaty běhání – aspoň jak ji chápu já. Individualita běžce a jeho zápasu s tratí (a se sebou samým) mizí.
Masovost závodů je jedním z hlavních cílů těchto akcí: vždyť jejich úspěšnost se měří mimo jiné i počtem účastníků. Nemůžu si pomoct: trochu to připomíná spartakiádu. „Růže, co vykvétají z poupěte“ jen nahradil zástup podobně šťastných běžců se startovními čísly s logy sponzorů.
Aby bylo jasné – tenhle blog nepíšu z pozice nějakého zapšklého intelektuála s dýmkou, který se na všechno, co souvisí se sportem, opovržlivě dívá skrz prsty. Kdepak. Běh je už několik let pevnou součástí mého života. Někdy jsem kvůli nedostatku času přinucen běhání omezit, ale život bez něj bych si už představit nedokázal. Každý, kdo si rád chodí zaběhat, mi asi rozumí…
Nemám zrovna nejlepší boty ani techniku běhu a nemám ani bůhvíjakou výkonnost, ale běh miluji. Proto nerozumím tomu, proč jsou zapotřebí obrovské organizační štáby a dopravní omezení kvůli tak prosté lidské činnosti, jakou je běhání.
Těším se, až si půjdu v sobotu zaběhat. Někam, kde nebudu nikomu vadit, a kde nebude nikdo vadit mně. Svoje jméno pak sice nenajdu na žádné výsledkové listině, ale to snad nějak přežiju.
Běhu zdar!
