Chyběla nám vášeň. Ale problém je jinde. Učitelka je totiž kráva a trenér pitomec
Z olympiády jsme přivezli brambory, je tu smutné, bolí to, ale není to neúspěch. To není alibismus, je to výsledek, který k našemu hokeji v současnosti patří. Olympiáda je turnaj, kde se v prvé řadě počítají vítězství. Nám se to dařilo v základní skupině, vyhráli jsme všechno. Neberu nářky lidí, že jsme nikoho nepřestříleli. To je mi úplně jedno, výhra jako výhra. Zvládli jsme i čtvrtfinále.
Ale pak jsme u toho. Přijdou dva nejdůležitější zápasy a my chřadneme. Dobře, prohráli jsme s Rusy, s favority turnaje, ale boj o třetí místo jsme nezvládli. Nechci vůbec tvrdit, že to kluci odchodili, nebo že by se jim nechtělo, ale přišlo mi, že se báli úspěchu. Byli zakřiknutí, bojácní, svázaní. Do té doby hráli dobře, nikdo nemůže říci, že by to bylo špatně zvládnuté. Jenže s Kanadou je něco brzdilo, nešly jim nohy. Ale to je vždycky kvůli hlavě. Jak Kanada, tak i Rusáci byli hratelní. Zvlášť Kanada však hrála s větším nadšením, s větší touhou.
Kanada si olympiády vážila, protože tihle kluci už se asi nikdy na žádnou olympiádu nepodívají, pro ně to při neúčasti hráčů NHL byl svátek. A bylo to proti nám vidět. Jestliže někdo říká, že nám dali šťastné góly, pro nás smolné, nesouhlasím. Ti hráči šli do brány na teče, tam, kde to bolí jako kráva. A výsledkem byly góly v naší síti. U nás jsem to tolik neviděl.
Platí, že pro největší mezinárodní akce nemáme střelce. Máme je doma v lize, v evropských soutěžích, ale při reprezentačních akcích nevylezou. Teď jde o to, kde je zakopaný pes. Dostávají hráči jinou roli, než mají v klubech?
Přitom si pořád myslím, že jsme to měli dobře poskládané, ale v nejdůležitějších chvílích nám scházela vášeň a opravdová touha vyhrát. Jakoby se kluci báli něco zkazit. Znám dobře ten pocit, kdy se musí a vás doběhnou obavy. Ale na tak vysoké úrovni takhle uvažovat není možné.
V prvé řadě nejde o trenéry
Celkově si nemyslím, že je čtvrté místo neúspěch. Nechali jsme za sebou Finy, Švédy, Ameriku, kolem toho čtvrtého, pátého místa je naše pozice ve světovém hokeji. Na druhou stranu není náhoda, že v posledních letech nedáváme v play off góly. Opakuje se to často. Na svazu si to odpovědná komise musí rozebrat, a buď učiní závěry, nebo ne.
V mých očích nejde v prvé řadě o trenéry. Máme tam dva zkušené a dva bývalé vynikající hráče, kteří toho zažili strašně moc. Ti by měli přesně vědět a znát, jakou cestou jít. Pak je otázka, jak funguje vzájemná komunikace. To se ovšem na dálku těžko hodnotí. Samozřejmě, že se teď vyrojí hromada trenérů, každý bude vědět, že tenhle stojí za prd, támhle ten taky a ten trenér z Ameriky tam nemá co dělat, protože vůbec neví, co se děje tady.
Problém je jinde a je dlouhodobý. Začíná u výchovy, u rodičů, u jejich dětí. Jde o výchovu k autoritám. Učitelka je kráva a trenér je pitomec, tak to posloucháme denně kolem sebe. V takovéhle společnosti my pracujeme s mladými hráči. V tomhle prostředí máme vychovat vrcholové sportovce, mentálně silné osobnosti?
Děti jsou pod tlakem rodičů od první třídy, pořád se jen po nich chce, aby stříleli góly, a pak se jim vyčítá, že Pepík od vedle dal čtyři góly a můj mladej jen dva, to se mi zas jeho máma bude smát u kafe.
A proč tě nechal trenér sedět?
Protože jsem špatně nahrál…
Ále, trenér je vůl, dej si radši bramborák navíc.
V osmnácti vám napochoduje frajer do kabiny, namistrovanej, jak kdyby měl tři Stanley Cupy. A povídá: To tady mám fasovat CCM, když jsem chtěl Bauer? Zavolám agentovi, on to vyřeší…
Takhle my si tady žijeme…
