POLEMIKA ISPORT.CZ | V úterý zapnu televizi. Běží fotbalový zápas jednadvacítek Česko - Černá Hora. Přistrčení v souboji, mladý Černohorec si natluče. A svíjí se celý bez sebe na trávníku. Bezmyšlenkovitě koukám na obrazovku a připadá mi, že se děje něco nepatřičného. Jako kdyby Karkulka sežrala vlka a myslivec rozpára rozpáral břicho babičce. To s vámi udělá měsíční uděl konzumace kon ragby.
Už jsem viděl, jak velšskému vazači Bradleymu Daviesovi zlomili po pár minutách hry pařezové z Fidži nos. Vypadal, jak když vylezl přímo z hororu, stejně vydržel až do 65. minuty. A že se naběhal dvakrát tolik. Sprintoval směrem s hrou i k postranní čáře pro opakované zastavování k krvácení.
Je vysoce imponující, co tihle chlapi vydrží. Není ale žádnou ctností ragby, že se při něm zraníte jedna dvě. Buďme v téhle debatě chlapáčtí a féroví jako… víte kdo.
Celkem chápu, že opakované omílání ragby coby sportu s charakterem a jeho hodnot jako čestnosti, respektu, soudržnosti, disciplíny či pokory už může někoho vytáčet (zdravím uctívače fotbalových modemanů). Jsou však naprosto neoddiskutovatelné a jasně patrné ve všech zápasech. Mě prostě tohle baví daleko víc než sledování… víte koho.
Nevěřím, že tak ryzí zůstane ragby věčně. Dnes je anomálií i proto, že je profesionální teprve dvacet let. Je ještě jako nezkažený novorozenec, prostě tabula rasa. Už nyní v něm ale lze postřehnout brblání na rozhodčí, čím dál okatější oslavy položených pětek.
Fenomén RAGBY: Je to elitářská bublina. Na polemiku Adama Nenadála se podívejte ZDE>>>
Časy se mění a čím víc peněz i globální pozornosti budou tihle borci mít, tím těžší bude zachovat pravou identitu sportu. Tlak na výsledek zákonitě potlačí hodnoty, zvlášť když do špičky postupně kromě tradičních bašt přibudou novicové z Brazílie, Ruska a dalších míst. Evoluci nezastavíš. Fotbal byl také jiný a sympatičtější za dob Pláničky než dnes.
Co se však nezmění, je podstata ragby. Jeho cílem totiž není fyzicky pokořit soupeře, ale bojovat sám se sebou. S vlastním strachem vystartovat proti stodvacetikilovému kolohnátovi bez krku a s ušima jak karfioly, který se žene s šiškou v náručí proti vám. S vlastní nedokonalostí, která bolí i kamarády v poli. S vlastní disciplínou, bez níž můžu mařit hru dalších čtrnácti borců jako málokde jinde.
Ragby je totiž tak výsostně týmový sport, že snad týmovější hru ani vymyslet nejde. TÝM tu není jen klišé, ale naprosto nezbytný základ hry. I proto je tak těžké na první pohled identifikovat hvězdy, i proto nám všem možná někdy splývají ragbisté do černé či žluté masy podle barvy dresů.
Nejen osm rojníků v mlýnu, ale všech patnáct hráčů je při zápase spojeno pupeční šňůrou. Pro pěstování pokory a snižování ega jde o ideální výchovné prostředí. Kdo se nepodřídí a nedokáže fungovat v rámci týmu, dramaticky ho oslabuje, i kdyby běhal rychle jako Bolt a na bench zvedal 200 kilo.
Sami nejste nic, tým je všechno. Tohle rčení, z něhož se stala v mnoha ostatních sportech vyprázdněná fráze, zůstane v ragby navždy pravdou. A to je pro mě jeho hlavní krása.
Související články
