Gracias Rafa. Každý může být trochu Nadal: nevzdávat se a neztratit pokoru
KOMENTÁŘ JANA JAROCHA | V pondělí v noci jsem se vrátil z Málagy, města v posledních dnech oblepeného nápisy Gracias Rafa. Jsou na kandelábrech, lemují ulice s palmami, visí u vstupů do stanic metra. Tím největším a vskutku gigantickým je pokryta budova atletického stadionu ležícího jen přes ulici od arény Josého Carpeni, kde v úterý dopsal osmatřicetiletý Rafael Nadal poslední kapitolu profesionální kariéry.
Zaslzel on, jeho blízcí a možná každý, kdo má rád sport. Jeho hodnotou není jen bavit, stejně důležitá je schopnost inspirovat. A pokud se vám tenhle kluk z Mallorky dostal do srdce stejně jako mně, musel vás obohatit.
Přitom zpočátku jsem ho neměl příliš v lásce. Začal vítězit v době, kdy už svůj velký tenisový příběh rozepsal sympaťák Roger Federer, jenž se stal rychle idolem. „Nebudu lhát, nechtěl jsem mít žádného rivala. Toužil jsem být tím nejlepším daleko před zbytkem. Tak jsem to viděl…,“ vyznal se i Švýcar ve své biografii. Mnozí to cítili podobně.
Nadal byl úplným opakem vždy do hladka oholeného elegána. Extravagantní capri šortky mu končily až pod koleny, tričko bez rukávů odhalovalo jeho bicepsy, otravnými rituály protahoval už tak dlouhé zápasy. Navíc po kurtu pochodoval s tak „netenisovou“ intenzitou a ručník házel sběračům tak neohleduplně, až působil arogantně. Nemohla to být větší mýlka.
Postupem času se ukázala skutečná osobnost rodáka z Manacoru.
