Slavia si hledá své místo na trhu. Je vůbec přirozené odolat výprodeji?
V poslední době to začíná lítat. O odchodu Tomáše Součka se mluví dlouho, do toho přišla zpráva, že Vladimíra Coufala láká SC Freiburg, a zájem má být o víc hráčů nového českého mistra. Slavia je odhodlaná v rámci možností odolat, ubránit se výprodeji. Ale je to vůbec přirozené, potažmo může klub nahradit hráčům v kurzu to, čeho se jim dostane ve vyspělém fotbalovém světě?
Jan Nezmar, sportovní ředitel „sešívaných“, tvrdí, že třeba v případě Součka je klub schopný už tak vynikajícího hráče výkonnostně ještě posunout. Často se mluví o nevybíravých tréninkových dávkách, nad nimiž hráči remcají, zatímco na hřišti se to vyplácí. Double plus čtvrtfinále Evropské ligy je dobrý důkaz.
A dnešní Slavia umí své hráče i hezky odměnit. V několika případech současného mistrovského kádru platí, že by málokterý klub v Německu či Itálii poskytl hráčům červenobílých lepší, nebo dokonce výrazně lepší finanční podmínky.
Jenže je tu i druhá stránka věci. Je vůbec v pořádku, abychom v části české fotbalové mapy pomalu doháněli finanční zázemí nejlepších lig světa, zatímco zdejší fotbal se špičce výkonnostně spíš vzdaluje?
Jistě, Slavia se zaklíná, že v jejím prostředí by hráči kromě skvělého servisu měli být podrobeni i takové řeholi, že bude jednou myslitelné stát se pravidelnou součástí Ligy mistrů. Jenže pořád je v tom celkem osamocená a pořád působí v podnebí, které je nejlepšímu fotbalu zkrátka vzdálené.
Jinými slovy, hráčům dáte velké výplaty, aby si nechali zajít chuť na přestup, jenomže pokud jsou už výkonnostně připravení udělat další krok, můžete jejich vývoj zpomalit nebo zabrzdit. A jestli v nich bylo víc potenciálu, je hrozná škoda, když skončí nevyužitý.
Tady malá odbočka: pak se není co divit, že repre už roky přešlapuje v šedivé zóně a její postavení ve světě upadá. Zkusme si jen tak připomenout, co se dělo ve Slavii v létě 1996. Ostatně, když se bavíme o možných odchodech, kdejaký fanoušek „sešívaných“ se pěkně ošije.
Slavia měla v kapse první titul od rozpadu federace a česká reprezentace podpořena právě oporami mistrovského celku v Anglii uhrála evropské stříbro. Pak přišlo to, co tehdy bylo zcela běžné a taky akceptované – výprodej.
Karel Poborský do Manchesteru United, Jan Suchopárek do Racingu Štrasburk, Radek Bejbl do Atlétika Madrid, a už dřív si přestup do Racingu Lens domluvil Vladimír Šmicer. Tenkrát ale nikdo dvakrát nepřemýšlel, jestli kývnout zájemcům. Klub počítal s příjmy z přestupů svých opor a hráči byli u vytržení, že jdou hrát velký fotbal, o němž vždycky snili, a samozřejmě taky za peníze, které do té doby neviděli.
Byla to zdravá harmonie. Hráči se v domácích klubech hezky vypracovali a pak si to namířili za velkými kariérními výzvami. Kdekdo jim přál na cestu štěstí a fandil jim, a za pár let se navíc Poborský se Šmicrem stali osobnostmi obávaného reprezentačního výběru, kterému smolně uteklo finále EURO 2004.
Má to ale i odvrácenou stranu, tehdejšímu prezidentovi Vladimíru Leškovi se díry v sestavě po Suchopárkovi a spol. zalepit nepovedlo, a dopadlo to následovně: prohra v předkole Ligy mistrů s Grasshoppers Curych celkově 0:6, Edvard Lasota, Luboš Kubík, Sladan Ašanin ani Kennedy Chihuri neměli nárok.
Tu samou otázku teď řeší Jaroslav Tvrdík a spol. Metou není nic menšího než účast v Lize mistrů, a do té se těžko dostává, pokud chvíli předtím zažije váš kádr zemětřas.
Jinak řečeno, Slavia se možná postupně vymyká zdejším poměrům. Má hromadu peněz, a protože s nimi celkem dovedně zachází, dává díky svým týmovým výkonům na odiv vlastní individuality, o které začíná být velký zájem. Jenže stále jsme a zůstaneme z fotbalového pohledu rozvojovou vývozní zemí, tudíž těžko odpadnou palčivé otázky spojené s udržením opor.
Slavia si v této problematice hledá vlastní místo, takové, které by uspokojilo klubové vedení, hráče, a pokud možno jednou i celý český fotbal.
