PŘÍMO Z LONDÝNA | Byla to slavná generace hráčů jako Rio Ferdinand, John Terry, David Beckham Frank Lampard nebo Steven Gerrard a řada dalších z období uplynulé dekády. Bojovali proti sobě v dresech domácích top klubů a trofeje, silně vnímali rivalitu, v níž žili a byli vychovávání. I současní reprezentanti Anglie jsou na tom podobně. Ovšem s jedním rozdílem. Když se sejdou na srazu, už nesedí u stolů rozdělení podle klubových příslušností, tak jak se právě o „zlaté“ generaci, která nikdy nenaplnila očekávání, tradovalo.
I obyčejný zasedací pořádek občas dokáže trefně vystihnout rozdíly mezi dvěma týmy. Nesporný talent versus soudržnost.
Jakému typu soupeře je vlastně složitější čelit? Velkým jménům, která na klubové úrovni vyhrála, co se dalo, ale jakmile oblékla bílý dres Albionu, nedokázala naplnit očekávání ani pod trenérskými mistry povolanými ze zahraničí? Tři čtvrtfinálové účasti pod Svenem Göranem Erikssonem (MS 2002, EURO 2004 a MS 2006) se tehdy nedaly označit za propadák, ovšem ani ne za úspěch. Jenže vždycky může být hůře. A na EURO 2008 se Anglie vůbec neprobojovala, na MS 2010 vypadla v osmifinále, z EURO 2012 prošla ze skupiny, ovšem hned poté reprezentantům začaly prázdniny. Fiasko vyvrcholilo na MS 2014, kdy tým pod vedením Roye Hodgsona neprošel ze skupiny, a o dva roky později ve Francii – vedený stejným koučem – šokujícím způsobem podlehl v osmifinále Islandu.
Teprve poté přišly změny. Současné mužstvo je jiné, přesněji staví svůj styl na jiných základech. Disponuje nezpochybnitelnou silou v ofenzivě vedenou Harrym Kanem, Raheemem Sterlingem, Dele Allim či Marcusem Rashfordem.
Ale když se podíváte níž, do zálohy, najdete tam spíš pracanty typu Jordana Hendersona či Erika Diera než nějaké superstar á la Lampard nebo Gerrard. A ještě křiklavější je to v obraně, v níž mají největší zastoupení kluby z okolí středu tabulky Premier League: Leicester, Everton, Burnley. A ti, kteří zastupují špičkové týmy, v nich nehrají až tak zásadní roli (Stones v City, Luke Shaw v United nebo Danny Rose v Tottenhamu). Shrnuto, velmi dobrá kvalita, ovšem ne top.
Přesto Anglie dosáhla na světovém šampionátu nejlepšího umístění od roku 1990. Trenér Gareth Southgate přivezl do Ruska talentovaný výběr, ovšem odhadovalo se, že čtvrtfinále zůstane maximem. Svým celkovým výsledkem mužstvo předběhlo svůj vývoj, protože bráno čistě z pohledu herní stránky mezi poslední čtyřku určitě nepatřilo. O to víc demonstrovalo vnitřní sílu. Po postupu z poměrně snadné skupiny (Belgie, Panama, Tunisko) se Albion v osmifinále se štěstím prodral přes Kolumbii a zlomil penaltové prokletí (i s pomocí psycholožky, která před nedávnem od týmu odešla). Poté vyřadil Švédsko, ovšem v semifinále s Chorvatskem i souboji o 3. místo s Belgií už zjevně zaostával.
Navzdory některým nedostatkům (logickým vzhledem k vývoji týmu) si Anglie přenesla své přednosti i do Ligy národů. Silnou skupinu v konkurenci Chorvatska a Španělska vyhrála, a především výhra v Seville (3:2) vyvolala velký ohlas.
A jen umocnila velmi pozitivní vnímání práce trenéra Southgata, jemuž je připisován zásadní podíl na vzestupu. Nejde jen o výsledky A týmu, ale i jeho přínos při realizování změn výchovy mladých hráčů a fungování mládežnických reprezentačních výběrů, které v posledních letech sbírají jeden úspěch za druhým.
Povedla se mu ještě jedna věc, málo vídaná. Nenásilně dostal na svou stranu náročná média. V anglickém prostředí je to velmi těžký úkol, zároveň důležitý. Změna poměrů bila do světa razantněji než slavný Big Ben. Vsadil na otevřený, ovšem nikoliv podbízivý přístup. Pro novináře vytvořila fotbalová asociace na kempu v Rusku skvělé podmínky. V tiskovém centru si mohli po práci zahrát bowling nebo šipky (každý den se před tiskovou konferencí utkal zástupce národního týmu s jedním z novinářů v rychlém souboji).
Svou velkorysost pak Southgate předvedl při kauze uniklých informací o sestavě, když si jeho asistent Steve Holland nedával pozor a papírek se jmény pro následující zápas držel v ruce tak, že jej fotografové mohli zachytit. Opět se rozjela debata. Zástupci týmu se zlobili, zjednodušeně řečeno: „my vám vycházíme vstříc, tak byste měli být na stejné lodi.“ Novináři se hájili tím, že nešlo o uzavřený trénink a nikde nešpehovali. Následující den debatu ukončil Southgate sám oznámení, že šlo o jejich chybu.
Tenhle přístup se mu mnohonásobně vrátil. Média byla opravdu nebývale shovívavá a plná podpory (pochopitelně ne kvůli tomu, že si novináři mohli během pobytu v Rusku párkrát hodit bowlingovou koulí nebo zahrát na Playstationu). Před Kolumbií se v novinách opakovaně objevil názor, že jde sice o mimořádně důležitý zápas - nejen kvůli postupu, ale také proto, aby se potvrdila správnost nastoupené cesty - ale zároveň zdůraznění, že pokud by to nevyšlo, tak by se z ní nemělo sejít. Před pár lety nevídaný přístup.
Kane a spol. vyvolali v Anglii svou semifinálovou účastí velkou euforii, vrátili se jako hrdinové. Ukázali, že soudržnost, disciplína a taktická připravenost pořád dokáže mazat rozdíly v individuální kvalitě. A že stoly obsazené hráči bez ohledu na klubovou příslušnost mohou znamenat víc než velká jména.
To je povzbuzení, nebo ještě lépe řečeno inspirace pro současný český tým, který se může opírat o podobné vlastnosti. A zároveň tu svítí i naděje, protože ačkoliv nemůže být o favoritovi před startem kvalifikace o EURO 2020 žádných pochyb, Anglie stále ještě zůstává nevybroušeným diamantem. Šance na případný český úspěch tak neleží v kategorii zázraků, jako tomu bylo například před sedmi lety ve Španělsku.
Autor je šéfredaktorem magazínu Football Club a spolupracovník iSport.cz.
TOP 5 hráčů anglické historie: Ani Beckham, Gerrard či Lampard. Králem je legenda United
Video se připravuje ...
Na Anglii bez Dočkala. Kdo ho nahradí? Pickford smázl Vydrovy výroky
Video se připravuje ...
Přímo z Wembley: Bezduchá mísa, nebo nová legenda? Podívejte se do útrob stadionu i na český trénink
Video se připravuje ...
Témata:
fotbal, Česko, reprezentace, anglie, blog, karel häring, sport, kvalifikace ME 2020, Sport na Heureka.cz
Související články
