Každý v hokejovém světě mu říkal Frigo. Nejen spoluhráči, soupeři a svěřenci doma, ale i Börje Salming nebo Wendel Clark v kabině Toronto Maple Leafs. K téhle přezdívce přišel Miroslav Fryčer už jako kluk. Protože byl pro každou srandu a protože začátek jeho příjmení zněl podobně jako jméno, pod nímž byl u nás známý americký komik Buster Keaton. „Přitom to úplně nesedělo. On byl herec kamenné tváře a já mám věčně pusu od ucha k uchu,“ dodával k téhle historce. S úsměvem, jako vždycky.
Když včera ve věku 61 let zemřel, v pomyslné kolonce povolání měl stále napsáno: hokejový trenér. Minulý týden se dohodl se Znojmem, že ho povede i do dalšího ročníku. Do posledního, jak si plánoval. Protože se nechtěl s hokejem loučit po sezoně s pěti odehranými zápasy a bez diváků.
Byl to milovaný sport, který ho provázel celý život. Narodil se v Opavě, kde jeho otec Jaromír dělal trenéra („Kabina, to byla moje školka.“), bruslit se naučil v Záhřebu, hokej postupně hrál v Karviné, Vítkovicích, Quebeku, Torontu, Detroitu, Edmontonu, Freiburgu a Brunecku. Jako kouč působil v Česku, Itálii, Polsku a ve Francii, v mezidobí si přibral i práci hráčského agenta.
Měl talent, jaký se nevidí často. Však hned v druhém ligovém zápase za Vítkovice vstřelil hattrick, v necelých sedmnácti letech. Dodnes je to rekord. V reprezentaci hrál od devatenácti, ve dvaceti se dostal na olympiádu. A v jednadvaceti emigroval do Kanady. Ne sám, za hranice odešli současně i rodiče a manželka s roční dcerou. Třemi různými cestami, při dobrodružném útěku plánovaném víc než rok. „Dodnes mě hřeje u srdíčka, jak jsme tenkrát se soudruhy vydrbali,“ říkával.
V NHL to neměl snadné. Evropané tam nebyli dvakrát vítaní a spoluhráči se ho s vážnou tváří ptali, jestli v Československu mají lidi doma okna a podlahu. Navíc musel bojovat s trenéry, kteří měli na hokeji nejradši bitky a puky nahazované na mantinel. Přesto se dokázal prosadit. Jako první Čech si zahrál Utkání hvězd, jako první Evropan vyhrál bodování Maple Leafs. K tomu si připsal devět hattricků.
Dnes, kdy se v NHL konečně oceňují rychlost a šikovné ruce, by asi byl ještě větší hvězdou a nasbíral víc než 415 zápasů. Možná by zářil podobným stylem jako David Pastrňák.
Ale nikdy nelitoval, že hrál zrovna v drsných 80. letech. Dokázal hokejem pobavit sebe i fanoušky, navíc se v jednom mužstvu potkal s ikonami, jako byli bratři Šťastní, Börje Salming, Mark Messier, Jari Kurri, Steve Yzerman, vážil si koučů Jacquese Demerse a Glena Sathera... Dnes je díky tomu paradoxně známější v Kanadě než doma.
„Určitě jsem mohl dokázat víc. Svůj talent jsem beze zbytku nevyčerpal. Moje kariéra mohla být zářivější a mohla trvat déle. I tak jsem na ni pyšný. Když si vzpomenu na toho malého kluka, který na ulici v Karviné mastil hokej s tenisákem, a uvědomím si, že se dostal na olympiádu, zahrál si All Star Game a v NHL nasbíral 330 bodů, mám za něj radost,“ řekl mi před pěti roky, když jsme začali pracovat na jeho autobiografii Můj divoký hokejový život.
Vítkovice - Liberec: Čestné buly utkání vhodil legendární útočník a někdejší hráč Toronta Miroslav Fryčer
Video se připravuje ...
Miroslav Fryčer se v ní s upřímností, jaká u nás není zvykem, pustil do vyprávění nejen o své hokejové cestě, ale i mimosportovních eskapádách, o tvrdohlavosti, s níž pravidelně narážel, o svobodomyslnosti, na kterou si nenechal sáhnout. Neostýchal se mluvit ani o tom, že měl problémy s alkoholem a už ve čtyřiceti se loučil se životem. Nakonec ho na poslední chvíli zachránila transplantace jater. Před třemi roky mu lékaři vyměnili i ledvinu. „Jsem poskládaný jako lego,“ smál se.
Když se na Štěpána roku 1999 jako zázrakem probudil na klinice v Innsbrucku s novými játry, slíbil si, že už nepromarní ani den. Druhou životní šanci bral jako overtime, jako čas, který od toho nahoře dostal navíc.
„Vím, že konec může přijít kdykoli. Stejně tak jsem smířený s tím, že tady nebudu do osmdesáti let jako normální, zdraví chlapi. Právě proto se už nechci zabývat zbytečnými věcmi, řešit malichernosti a ztrácet čas s lidmi, kteří za to nestojí,“ vysvětloval mi svůj přístup k životu. Letos se přidaly další zdravotní problémy a opakovaně se vracel do nemocnice. Včera se pak overtime jedné z nejsvéráznějších postav českého hokeje naplnil.
Hrát jsem Miroslava Fryčera viděl jenom na DVD a YouTube, tak asi nejvíc budu vzpomínat na jeho vyprávění, díky kterému jsem si mohl na chvíli připadat, že taky sedím v torontské kabině ve slavné Maple Leaf Gardens nebo poslouchám vtípky jeho kamaráda Ivana Hlinky. A na jeho životní nadhled, který jsem mu záviděl.
Nebo se mi vybaví, jak jsme se poprvé sešli v jeho ostravském bytě, on ukázal na deset šanonů plných novinových výstřižků a řekl: „Tohle je celý můj hokejový život.“
Kdepak. Ten byl mnohem, mnohem barvitější.
