Smrt, která bere naději

A myslím si, že tomu tak zdaleka nebylo jen proto, že tenhle vytáhlý a věčně dobře naložený chlap byl pro řadu lidí z naší redakce generační souputník a pro některé z mých kolegů i kamarád. Lukáš Přibyl byl také člověk, který v často podivném českém fotbalovém polosvětě představoval naději.

Naději na změnu. Naději, že tu může vyrůst nová generace fotbalových funkcionářů, kterým se už nebude hanlivě říkat bafuňáři a člověk si při vyslovení jejich jména automaticky nezačne myslet něco o kapřících.

Lukáš Přibyl byl pozitivní, pracovitý a v tom dobrém slova smyslu ambiciózní muž, který dobře chápal, jak má vypadat moderní fotbalový klub. Začal jako televizní reportér a až později přešel na druhou stranu barikády, kde si vyzkoušel nejen práci v klubu, ale i hráčské agentuře. I proto na rozdíl od většiny jeho kolegů v této branži do posledního detailu chápal, jak show jménem fotbal funguje, či by spíš fungovat mohla a měla.

Když se loni v listopadu do Sparty na popud Daniela Křetínského vrátil, přišel s jednoznačným programem. Otevřít Spartu po letech tápání, jak herního, tak komunikačního, světu. Být vstřícný k fanouškům i médiím. Profesionálně a s jasnými pravidly.

Spojení fotbalového odborníka Jaroslava Hřebíka právě s Lukášem Přibylem představovalo obrovskou šanci posunout Spartu nejen herně, ale i celkovým myšlením o fungování fotbalového klubu minimálně o level výš do vyspělé fotbalové Evropy.

Ještě den před jeho tragickou smrtí jsme si psali. O údajném rasistickém útoku Pavla Pergla na Lea Kweukeho. „Ten případ je pro mě poučení, že v komunikaci ještě musíme některé věci nastavit líp. Až se tým vrátí ze soustředění, chci to s některými lidmi probrat,“ neztrácel sebereflexi.

K tomuhle rozhovoru už, bohužel, nedojde. Upřímnou soustrast blízkým i celé Spartě. Tenhle chlapík bude českému fotbalu opravdu chybět...

.