Ta si to krásně zavařila. Nikdo ji neměl rád. Kdyby se tolik nesnažila, akorát. Jihoafrická běžkyně Caster Semenyaová se, stejně jako hrdina slavného textu Pražského výběru, snaží stále znovu a znovu dostat tam, odkud ji vyhazují. Na rozdíl od ošklivého človíčka z písničky jistě není rozumu mdlého a vůle chabé, a nemyslí to snad ani zle. Její kauza, která už se táhne téměř celé desetiletí, každopádně ničí světovou atletiku. A může být ještě hůř.
Švýcarský civilní soud pozastavil účinnost nových pravidel IAAF, která nutila tzv. androgenní atletky (s vyšší hladinou testosteronu v těle) k umělé medikaci, pokud chtějí běhat na tratích od 400 metrů do míle, kde výzkumy IAAF prokázaly, že mají tyto závodnice jasnou výhodu oproti ostatním. Semenyaová vyhlásila, že se od IAAF nenechá drogovat a soud jí dal za pravdu ve snaze ochránit její základní lidská práva.
Světovou atletiku toto rozhodnutí vrhá do zmatku. Kauzu vlastně vrací o čtyři roky zpátky. Tehdy indická běžkyně Dutee Chandová, další hyperandrogenní žena, přiměla mezinárodní sportovní arbitráž CAS v Lausanne, aby platnost tehdejšího ´lex Caster´ pozastavila a vyzvala IAAF k dalšímu zkoumání a podání dalších důkazů.
Před měsícem už IAAF lausannskou arbitráž přesvědčila, ale civilní soud se na věc díval jinak. Jsme stále na velmi tenké půdě, protože se dá jen složitě určit, jaká vrozená výhoda je fér, a která už ne. Je nefér, že měl Usain Bolt kromě talentu ke sprintu ještě větší nohy a delší krok? A co afričtí běžci, kteří se rodí s jasně lepšími předpoklady pro vytrvalostní běh? Je to fér k bělochům?
Caster Semenyaová není žádné monstrum. Je to lidská bytost, s kterou soupeřky mimo dráhu vedou přátelské hovory. Na dráze jde ale přátelství stranou, tam se jde bojovat o vítězství. IAAF může být stokrát obviňována z necitlivosti. V podstatě se ale jenom snaží stanovit férové podmínky pro všechny na startovní čáře.
Není to nelidské. Tenhle případ totiž není jenom o Semenyaové. Jsou tu další desítky, během let možná už stovky, závodnic na elitní úrovni, které tvrdě pracují na svých kariérách, obětují své mládí dlouhodobé dřině. Aby pak v cíli viděly, že o pár metrů před nimi se vede úplně jiný závod.
Tak jako ve finále olympijské půlky v Riu, kde za zlatou Semenyaovou doběhly stříbrná Francine Niyonsabaová z Burundi a bronzová Margaret Wambuiová z Keni. A když se Semenyaová v cíli chtěla obejmout s Britkou Lynsey Sharpovou, ta se radši obrátila ke Kanaďance Melisse Bishopové. Spolu s Polkou Joannou Jóźwikovou obsadily místa hned za stupni vítězů. A zřejmě měly pocit, že by neměly zůstávat mimo. Není snad jejich právem očekávat, že budou na startu stát se soupeřkami se stejnými výchozími podmínkami? Na tom přece stojí základy sportu.
IAAF každopádně ve své argumentaci, že Semenyaová, žena s vnitřními varlaty, která naopak postrádá dělohu a vaječníky, nemá ve svém přirozeném stavu běhat s ostatními ženami, selhává. Pro atletiku to má drtivé důsledky. Místo, aby se světová média věnovala skvělým hrdinům nové vlny (Duplantisovi, Lylesovi, Normanovi, Sambovi, McLauhglinové…), řeší pořád dokola nemilou, nekončící kauzu.
Skrz celou svou historii se olympijský sport číslo jedna snaží podávat lidstvu doklady o tom, kde leží hranice lidského druhu, mužů i žen. Důvěryhodnost atletických statistik je teď ohrožena. Semenyaová teď zase získala právo útočit třeba na světový rekord Jarmily Kratochvílové na 800 metrů. Ale co když ho překoná a pak soud uzná následnou argumentaci IAAF a znovu ji zakáže závodit?
Další neznámou je reakce fanoušků. Přivítají Semenyaovou jako bojovnici za svůj sen? Nebo ji odsoudí, jako toho snaživce, který se stále snaží vecpat někam, kam vlastně nepatří? A bude stát manažerům mítinků vůbec za to, aby Semenyaovou na své závody zvali? Kauza ještě zdaleka nekončí.
Témata:
blog, soud, atletika, federace, testosteron, sport, IAAF, Martin Hašek, Caster Semenyaová, hormonální léčba, Sport na Heureka.cz
Související články
