Medaile dvacítky z domácího šampionátu. Reálný sen, nebo marná utopie?
Za pár hodin to začne! Konečně. Dlouho očekávané první buly mistrovství světa hráčů do 20 let v České republice je konečně tady. Domácí výběr do turnaje vletí duelem s Ruskem. Jaké jsou šance výběru kouče Václava Varadi? Mají se fanoušci na vyprodaných zápasech těšit na boj o kulaté kovové placky, nebo se spíše strachovat o účast ve čtvrtfinále?
„Snem je medaile. Jakákoli by byla skvělá. Cesta k úspěchu je ale hrozně těžká,“ řekl hned na první nominační tiskové konferenci trenér Václav Varaďa. Neschovává se za fráze typu: jdeme to zkusit a uvidíme, na co to bude stačit. Má plán, vizi. To cením.
Je ale tato meta podložena reálnými základy?
Minimálně kouč věří, že ano. Tým složil v podstatě kolem jedné osoby: brankáře Lukáše Dostála. Může být ale on jediným vánočním spasitelem českého týmu? Těžko. Sám to nezvládne. A přípravné duely před startem šampionátu ukázaly ve hře nároďáku lvíčat velké mezery.
Zápas se Švédskem ve Frýdku-Místku? Jednoznačná záležitost. Soupeř byl o úroveň výš. Ale co hlavně? Byl produktivní, nekompromisně trestal chyby a minely, kterých žel čeští obránci (a nejen ti) udělali spoustu. Když se však dostali do šance Češi, častokrát jen vyprášili betony soupeřova brankáře, puk mu hodili do klína, nebo pro jistotu vůbec netrefili prostor mezi třemi tyčemi.
Generálka se Slováky pak byla ještě přísnější. Ač zůstalo vítězství doma, výkon to byl znovu všelijaký. A to už navíc hrál tým defakto kompletní, v podobném složení, v jakém naskočí dnes proti Rusům. O den později mimochodem právě Rusové zmasakrovali slovenskou družinu 9:1. Docela jasná zpráva: Tohle na sbornou stačit ani omylem nebude.
Trenér i hráči si jsou vědomi, že v poli týmu chybí výrazné individuality. Borci, jaké najdeme u Finů, Švédů, ale také Němců. O Kanadě a USA se bavit ani nemusíme. Na tomhle ale chce mančaft stavět. TÝM. „Jeden za všechny, všichni za jednoho. Technicky nikoho přehrávat asi nebudeme. Musíme to urvat bojovností, hrát srdíčkem,“ padlo z úst útočníka Petra Čajky.
Před rokem byl výběr nabitý potenciálními lídry. Nečas, Zadina, Kaut, Galvas… Výsledek? Konec ve čtvrtfinále. Zklamání. Teď se hráči nebudou moct v kabině dívat jeden po druhém. Prosebně vzhlížet k pár jedincům, od kterých se trefy čekají víc než ode mě, nebo kamaráda naproti. Ne. Sami budou muset vzít odpovědnost na sebe. Každý jeden. Pak se může stát cokoli. Pokud i vám teď přišel na mysl zlatý dospělý šampionát z roku 2010, nemusí to být úplná utopie.
Za sebe ale přiznávám, že bych spíše hleděl v první řadě pod sebe. Naprosto klíčový bude zápas s Německem, které nebude zdaleka takovým outsiderem, jak si asi leckdo myslí. Reálný dílčí cíl? Dostat pod sebe v tabulce aspoň jednoho soupeře, a v play off pak projít přes vrata čtvrtfinále, což se v posledních čtrnácti letech povedlo jen jednou.
Velkou výhodou pro případné další bitvy ve vyřazovací části může být i veletěžká skupina, kterou Češi mají. Rusko, Německo, USA a Kanada. Pokud Varaďovci skončí třetí či čtvrtí, ve čtvrtfinále pravděpodobně narazí na jednoho z dvojice Švédsko – Finsko. Dle mého jsou oba o něco slabší než duo severoamerických galacticos. Právě duely s nimi ve skupině nás na ten hlavní den D můžou dobře připravit.
