Listkiewicz splnil svou historickou úlohu. Pak skončila doba hájení
Končila liga, opilí sudí se motali nebo dokonce močili u hřiště, do toho spousta nepřesností završená kocourkovským skandálem v závěru utkání Dukla-Sparta a Miroslav Pelta, tehdejší předseda asociace, věděl, že se musí něco stát. Že musí přijít řez. To se psal rok 2016.
„My jsme nemocní jednou věcí. My jsme nemocní rozhodčími,“ prohlásil v červnu na valné hromadě v Brně. To už věděl, proč říká My. V kapse měl totiž dohodu s Michalem Listkiewiczem. Polákem, nikoli Čechem. Expertem, který měl odstup, což byla jeho hlavní devíza.
Který přišel, aby uklidnil. A to se mu povedlo.
Listkiewicz využil dvou základních zbraní, které měl k dispozici. První byla mimořádná důvěra, s níž se za něj postavil Pelta, který si svého člověka vybojoval v těžké bitvě proti Romanu Berbrovi. Přitom nešlo jenom o pozici předsedy, snad ještě více o následnou podobu listiny rozhodčích, z níž vypadl například kontroverzní Michal Paták.
Druhou pak byla naděje veřejnosti, která v polském odborníkovi viděla toho, jenž to po „té české bídě“ snad trochu srovná. Toho, který prostě může být jenom lepší. Dobrosrdečný, otevřený a lidový „taťka“ Listkiewicz toho využil téměř beze zbytku. Vycházel vstříc médiím, vysvětloval, uvolnil ruce rozhodčím. Ti mohli své verdikty na rozdíl od předchozích let veřejně vysvětlovat.
Když k tomu připočteme velmi vysokou podporu ze strany klubů, dá se říct, že první rok nové komise byl, jenom s trochou přehánění, téměř idylický. Rok druhý, to už je jinačí příběh, a tady se začíná psát vysvětlení konce. Začalo to loni 3. května, kdy Policie ČR vtrhla na Strahov a posadila do vazby Miroslava Peltu. Listkiewicz přišel o hlavního zastánce, ale nejenom.
Přišel také o peníze, protože s Peltovým pádem a z toho plynoucím pozastavením dotací přišly na asociaci chudší časy. Začalo se šetřit a propouštět a Listkiewicz, který bral přibližně 150 tisíc měsíčně, byl logicky jedním z prvních na odstřel.
Doba spokojenosti a hájení skončila
Zachránila ho jeho ochota jít s platem dolů i skutečnost, že o výdaje se spolu s asociací podělila liga a také sázková kancelář Fortuna, což mimochodem na UEFA nesli nelibě. A také ho spasilo, že ani Roman Berbr, v době bezvládí tehdejší jasný vládce Strahova, nechtěl navzdory svému nesouhlasu s Listkiewiczovým angažmá v krušných časech řešit tuto choulostivou záležitost.
Listkiewicz tedy zůstal, ale protože přišel o pražský byt, začal dojíždět z Polska. V Česku pobýval výrazně méně a komisi fakticky vedl a k zápasu rozhodčí nasazoval místopředseda Petr Mlsna. Do toho přišel nešťastný vstup do nové sezony, kdy sudí výrazně chybovali.
A ještě - stále víc se prohlubovala animozita mezi jeho komisí a „Berbrovým“ úsekem rozhodčích při fotbalové asociaci. Mohl za to lidský odstup, ty dvě party si nikdy nesedly. Nekomunikovaly spolu, což neslo i praktické následky. Právě zmíněný úsek je příjemcem rozhodcovských trendů ze strany pravidlové komise FIFA, jenže informace od ní se nedostávaly k sudím tak, jak měly. Koneckonců, v oficiálním dopise si na to stěžovala na FAČR přímo UEFA.
Oficiálně UEFA, neoficiálně samotní rozhodčí, alespoň někteří z nich. Ti byli zvyklí na jistý typ seminářů, které nyní chyběly.
Listkiewicz postupně začal ze všech těchto zmíněných důvodů ztrácet svou další výraznou oporu - ligové kluby. Doba spokojenosti a hájení tedy skončila. Předseda se tak trochu okoukal, proto končí.
Přesto je na místě konstatovat, že svou historickou roli, kterou mu na tělo napsal Miroslav Pelta, splnil. V kritické době se mu podařilo situaci výrazně uklidnit a snad i trochu přesvědčit veřejnost, že to s rozhodčími není úplně beznadějné. To není málo.
