Smutek stranou, radujme se! Bronzová medaile z mistrovství světa se taky počítá, navíc nebyla tentokrát těžce vymodlená, o nespravedlnosti by se dalo mluvit, až pokud by český tým nezvládl souboj o placku s Rusy. Takhle se ocitl v roli fotbalové Brazílie. Ta taky kolikrát hrála na šampionátu nejlepší fotbal. Pak ji vyřadili třeba betonáři z Itálie.
Hokejoví reprezentanti si určitě zasloužili víc. Velikáni jako Tomáš Plekanec nebo Patrik Eliáš na svoje zlato navíc pořád marně čekají. Ale třeba ještě nepřijde potopa.
Před rokem český celek dlouho skřípal jak zrezivělá vrata a nakonec vyhrál. Letos to zkrátka nevyšlo. Chytré a šikovné Čechy nachytali mazaní Švédové. Ale pořád lepší, než kdyby se to už ve čtvrtfinále povedlo Američanům.
Ve Švédsku dělají hokej hodně dobře, nové talenty jim rostou jak na povel. Ale neubráním se pocitu, že to tam ti hokejoví Ikeáci hodně ženou i přes marketing.
Když před lety chtěli ohromit svět taktikou zvanou lidově „torpédo“, nešlo o nic jiného, než oprášený, třicet let starý vynález sovětského trenéra Anatolije Tarasova.
Teď se stává jejich hitem nástup mládí. V juniorské kategorii začali v posledních letech Švédové zase sbírat medaile. Ale nikdy za tu dobu šampionát dvacetiletých nevyhráli. Dál zatím to švédské pravítko zkrátka nedosáhlo.
Turnaj v Bratislavě a Košicích objevil brankáře Viktora Fastha, nalezeného kdesi v hlubinách nižších švédských soutěží. Parádní příběh. Podobný, jaký prožíval před dvěma lety tehdy ještě málo známý Jakub Štěpánek. Jen jsme ho nedokázali takhle prodat. Už tím, že české mužstvo tenkrát vypadlo ve čtvrtfinále.
Fasth vykazoval skvělá čísla, švédské noviny ho opěvovaly, ale nemůžu si pomoci, připadal mi poněkud nadhodnocený. A svými úspornými zásahy v brance připomínal pytel. V poslední třetině finále se jím dokonce stal, protože toho moc nechytil.
Nebylo pak divu, že se Fasth při dekorování po takovém rozčarování tvářil jako kdyby spolkl mouchu. Direktoriát však o cenách pro nejlepší hráče rozhoduje ještě během posledního zápasu.
Lepší volbou na cenu pro nejlepšího brankáře by byl Ondřej Pavelec. Anebo nenápadný Petri Vehanen. Finové vůbec působili dost upozaděně. Připomínali tak trochu české týmy z minulých let.
Nezískali žádnou individuální trofej jako před rokem naše mužstvo. Klopýtli jen ve skupině s Čechy, tedy v době, kdy je to ještě nemuselo tolik bolet.
Prošli zajímavými zvraty a hlavně přestali mít komplex z mnohem sebevědomějších Švédů, s nimiž ve velkých zápasech už mnohokrát selhali. Dřív pod tlakem zmatkovali a nakonec kolabovali. Teď to bylo naopak.
Jediný šampionát dosud Finové vyhráli v roce 1995. Bylo to shodou okolností ve Stockholmu, navíc po finále se Švédy. Ale mnohem častěji v důležité chvíli selhávali, i když měli v sestavě ikony jako Jari Kurri nebo Teemu Selänne. Tvrzení, že s nimi to Finové nikam nedotáhnou, se stávalo v hokejových kruzích folklórem.
Pětkrát prohráli jen na mistrovství světa duel o zlato, ovšem největší výplach zažili ve čtvrtfinále roku 2003 doma v Helsinkách, Nad Švédy vedli 5:1, ale prohráli 5:6.
Titul v roce 1995 vybojovali mladíci Saku Koivu, Ville Peltonen, Jere Lehtinen nebo i o něco starší Raimo Summanen v turnaji, kam po dlouhých letech nepřijeli hokejisté z NHL. Výluka posunula začátek sezony, a tak se nikdo ani dostavit nemohl.
Finům pak bylo často předhazováno, že jediné zlato získali na šampionátu, který měl za dlouhá léta nejhorší obsazení. Oni sami to dokonce připouštěli. Po letošním triumfu už je takové myšlenky trápit nemusí.
Témata:
Česko, blog, mistrovství, pavel, světa, bárta, ms2011, Finsko, sport, hokej, Sport na Heureka.cz
Související články
