CHL není KHL. Mají dost společného, ale hodně je rozděluje. Třeba to, že vzkříšená Champions Hockey League se snaží spojit hokejovou Evropu, zatímco z Ruska řízená a štědře dotovaná Kontinentální hokejová liga ji chce pohltit a ovládnout.
Ve Finsku už vyhlížejí, jaké důsledky přinese odchod Jokeritu Helsinky, na Slovensku by mohli vyprávět, jak domácí soutěž zruinoval přesun Slovanu Bratislava. Vlastně jediný konkurenceschopný tým přežívá v Košicích. V přilehlém okolí však už srovnatelnou kvalitu těžko hledají, a tak tahají za záchranné brzdy a třeba se snaží oprášit návrhy na společnou ligu s Českem.
Některé tuzemské kluby se ženou do izolace dobrovolně. A hned je z toho mezinárodní ostuda. Jakkoli v mistrovském Zlíně nevoli k CHL omlouvají horší dostupností a oprávněně taky zvýšenými náklady, k účasti se společně s ostatními extraligovými kluby zavázali. Těžko se ale lze ubránit dojmu, že ten vzdor činí tak nějak na truc, v duchu úvah, ať si to vylížou ti „nahoře“, když si to upekli.
I pod tíhou několika neúspěšných pokusů má hokejová Liga mistrů daleko k megalomanství a netěší se důvěře, jakou by ráda získala. I její název zní nadneseně, když z Finska a Švédska do soutěže zasáhne osm klubů a z Česka, Německa a Švýcarska po šesti. Zatím postrádá nádech výjimečnosti.
A hlavně, v Champions League chybějí peníze, jaké se v ní točily třeba při předchozí reinkarnaci před šesti lety, kdy však ekonomická krize uťala její slibný rozjezd po jediné sezoně. V dobách hluboké totality české týmy v letním čase s oblibou vyrážely na turné do západních zemí.
Kvalita soupeřů při těchhle pouťácích bývala sporná, hráči se kolikrát předem domlouvali, kolik gólů jim smějí naložit. Ale byla to jedna z mála možností, jak vycestovat, k tomu zajít na kaufy. Prodal se nějaký ten křišťál, za utržené peníze se nakoupily tehdy nedostupné prací prášky a všichni byli spokojení.
Dneska už tohle naštěstí není potřeba. Zato souboje s evropskou špičkou ano. Český hokej ztrácí krok, tempo extraligy často nestačí ani na země, které ještě nedávno o délku zaostávaly. Možná i z obavy, aby neutrpěla naše domýšlivost, se nedokážeme oprostit od provinčního uvažování a uzavíráme se do ulity.
Ovšem s tímhle přístupem se taky můžeme ocitnout na počátku potravinového řetězce, stát se kořistí pro ty, kteří jednají zcela opačně. Ale co, aspoň bude klid a my si můžeme šmidlat ten svůj okresní přebor...
Související články
